Vymazat „hříšníka“ ze sociálních sítí, zrušit jeho veřejný vliv a připravit ho o místo v práci nebo ve škole. Prostě ho „zrušit“. To je v kostce fenomén Cancel Culture. Známý je hlavně z USA a Velké Británie, kde má prokazatelné oběti, ale stále hlasitěji klepe i na brány Česka. Svědčí o tom i případy ze studentského prostředí a sociálních sítí, které INFO.CZ prozkoumalo.
Cancel Culture je fenomén, který mezi ostatními vyčnívá. V otrockém překladu takzvaná Kultura rušení a v posledních letech také slovní spojení, které se skloňuje velmi často. Ne vždy je to na místě, ale když už ano, následky pro dotyčného většinou bývají otřesné.
Pokud byste na ulici zastavili sto různých lidí, nejspíš byste dostali nejspíš sto různých odpovědí na to, co to vlastně Cancel Culture je. Všeobjímající definice neexistuje. Pokud ale fenomén popíšeme jako „činnost, kdy lidé masově ruší názorové oponenty, čímž vyjadřují vlastní nesouhlas a vytvářejí sociální nátlak,“ nebudeme od cíle příliš daleko. Když to celé ještě zasadíme do prostředí sociálních sítí, jsme skoro v cíli.
Z nejznámějších příkladů Cancel Culture poslední doby se nabízí třeba (pseudo)kauza autorky knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlinové, která si loni u aktivistů pořádně zavařila tvrzením, že „menstruují pouze ženy“. To v britském hyperkorektním prostředí narazilo, výrok byl vnímán jako útok na transgender osoby a Rowlingová čelila tlaku od (bývalých) fanoušků, aktivistů i některých kolegů z branže. Přesto, ani příklad J. K. Rowlingové pro vykreslení toho, co je to Cancel Culture, není zcela „ložený“.
„Podle mě v případě J. K. Rowlingové nejde ani tak o projev Cancel Culture, jako spíš o to, že proti autorce lidi začali protestovat. Pokud se ale podíváte na konečný účet, žádný vliv jí neubyl a prodeje knížek stále rostou. Rowlingová se zkrátka jen stala součástí poměrně vyhrocené veřejné diskuse,“ doplňuje v rozhovoru pro INFO.CZ socioložka Marie Heřmanová ze Sociologického ústavu AV. „Sama Cancel Culture vnímám tak, že lidem zničí jejich životy; musejí odejít z práce, ze školy…“
Platí přitom, že nemusíte být slavný a bohatý, aby vás někdo chtěl „zrušit“. INFO.CZ v poslední době narazilo hned na několik případů, kdy se fenomén Cancel Culture týkal studentů a školního prostředí. Neuvážený status na sociálních sítích může dát do pohybu sérii událostí, na jejíž konci jsou disciplinární řízení, hrozící vyhazov ze školy a fatální zásah do života mladého člověka.
Rušení na český způsob
Fenomén Cancel Culture se zrodil okolo roku 2017 ve Spojených státech, vyrostl v klimatu vzepjetí hnutí #MeToo a později masových protestů ve velkých městech po tragické smrti George Floyda. „Do Evropy se Cancel Culture příliš nedostala. Mezi důvody je podle mě i to, že ve Spojených státech kvůli tamnímu důrazu na svobodu projevu lidem procházejí často i věci, které jsou v Česku a ve většině Evropy nemyslitelné až trestné – například popírání holocaustu. Zatímco v Evropě jsou v takovém případě hranice projevu vynucovány právním rámcem, ve Spojených státech musejí být vynuceny ‚zezdola‘ – prostřednictvím fenoménů, jako je Cancel Culture,“ míní Heřmanová.
Sociolog Vojtěch Bednář doplňuje, že pro Cancel Culture je v Česku složité prostředí – ne kvůli tomu, že by šlo o „americkou záležitost“, ale kvůli našim vlastním kulturním zvyklostem. „Naše vlastní kultura nemá příliš ráda pokrytecké chování, na druhé straně fandí nekorektní nadsázce a humoru. A hlavně: my tu úplně všechno relativizujeme,“ vypočítává Bednář. „Že by zde například byla celebrita označena za sexuálního predátora a vytlačena z veřejného života, se myslím jen tak nedočkáme. Vzápětí po takovém obvinění s ni totiž udělá několik dalších médií rozhovor na téma, jak to vlastně bylo.“ Ostatně, při jeho slovech si nelze nevzpomenout třeba na „lidového hrdinu“ Jiřího Kajínka – usvědčeného dvojnásobného vraha, který si po omilostnění užívá status lidové celebrity.
Tožička, Kukal a ti druzí…
To však neznamená, že v Česku Cancel Culture vůbec není. Fenomén tu přinejmenším „klepe na dveře“. Asi nejblíž tomu byl podle Heřmanské případ (krajně) levicového politika Tomáše Tožičky. Kandidát do Senátu za Piráty v jednom ze svých příspěvků na sociálních sítích umístil grafiku s hákovým křížem v Davidově hvězdě. Proti tomu se poměrně pochopitelně vzdemul odpor široké veřejnosti a obvinění z antisemitismu, což skončilo stažením Tožičky z kandidátky. „V tomto případě mi přijde, že to bylo nejblíže Cancel Culture. Tožička byl de facto donucený z kandidátky odstoupit a z politiky se stáhnout,“ míní Heřmanová.
Existují další případy. O Cancel Culture se hovořilo třeba v případě básníka Petra Kukala, který po vzájemné dohodě odešel z pozice mluvčího Filozofické fakulty Univerzity Karlovy poté, co v deníku Metro přirovnal ženy v rouškách k „perským princeznám“. A do třetice ukazuje příklad knihovnice společnosti Kanzelsberger, jak tenká může být v době sociálních sítích hranice ke ztrátě zaměstnání. Případ z úvodu loňského roku vyvolal silnou reakci veřejnosti poté, co prodavačka jablonecké pobočky knihkupectví Kanzelsberger na sociálních sítích sdílela otevřeně rasistické komentáře. Poté, co řada lidí na sociálních sítích na výroky upozornila a vyzvala knihkupectví k reakci, knihkupectví ženu na hodinu propustilo.
Generace Z
Právě poslední příklad ukzuje, že cílem Cancel Culture se mohou stát i veřejně neznámí lidé – úplně přitom stačí, aby na sociálních sítích napsali několik nevhodných statusů. A jak se ukazuje, stále více se to týká i generace Z – tedy mladých lidí, kteří i vzhledem k pandemii tráví na sociálních sítích suverénně nejvíc času.
„V tomto prostředí je nástup Cancel Culture v Česku podle mě jasně patrný,“ míní influencer Jonáš Čumrik alias Johny Machette, pro něhož jsou sociální sítě druhým domovem. Tvrdí přitom, že Cancel Culture v tomto prostředí jasně roste. „Pokud to tu bylo před dvěma lety, tak se to mému feedu a bublině úspěšně vyhýbalo. Nyní ale jde o jasný trend posledních měsíců. Dříve spíš nebyl tak populární a velký, aby to trefilo i mě, šlo mnohem spíš o komunitní záležitost. Teď je to jiné,“ dodává.
