Západní sankce vůči Rusku a ruským společnostem jsou bolehlavem i pro řadu firem působících v Česku, které mají skrytého, potenciálně ruského vlastníka. Jednou z nich je podle řady náznaků strategická ocelářská společnost Vítkovice Steel, jejíž akcionářské ovládání vede k ruské státní rozvojové bance VEB. Mluvčí společnosti nicméně ruské vlastníky odmítá s tím, že za pěticí kyperských akcionářů stojí podnikatelé z postsovětských republik, nikoliv z Ruska.
Historie vítkovických železáren sahá až do roku 1828, jejich moderní dějiny se však začínají psát před sedmnácti lety – od roku 2005, kdy stát firmu privatizoval jako svou poslední huť. V té době byly tehdejší Vítkovice Steel mezi investory žádanou nevěstou, o níž se ucházela celá řada významných globálních firem. Není divu: zisk se tehdy počítal ve stamilionech na čtvrtletí, levná čínská ocel ještě kompletně nezdevastovala evropský ocelářský trh, emisní povolenky se sotva dostávaly na trh a české hospodářství bylo v konjunktuře.
Zájem o ostravský podnik tehdy projevily kromě Třineckých železáren a ostravského Mittal Steelu i finanční skupina Penta nebo ruský ocelářský kolos Evraz spadající do impéria Romana Abramoviče. Státní tendr nakonec vyhrál právě ruský podnik, jeden z největších ocelářských holdingů na světě, a to navzdory již tehdy poměrně hlasitě artikulovaným obavám ohledně prodeje strategického tuzemského podniku do ruských rukou.
Ruský Evraz v roce 2005 Vítkovice Steel odkoupil za přibližně sedm miliard korun, k tomu se zavázal zachovat zaměstnanost a vložit další dvě miliardy do rozvoje firmy a necelou miliardu do rozvoje regionu. Právě v roce 2005, respektive v době, kdy Vítkovice vlastnil ruský majitel, mají podle mluvčí firmy Jany Dronské původ současné spekulace o současném ruském majiteli, o kterých psal například Ekonomický deník.
Evraz každopádně „terno“ s tuzemskými ocelářskými závody neudělal. Od koupě v roce 2005 firma uvadala, postupně se snižoval jak zisk, který se postupně překlopil do ztráty, tak i počet zaměstnanců. Horší hospodářské výsledky, zhoršení ekonomických podmínek a nenaplněné potřeby ekologizace provozu nakonec vedly k odstávkám ve výrobě a nakonec i prodeji firmy.
Na Kypr
Už v roce 2013 se v médiích začínají objevovat zprávy o tom, že se Evraz svého českého podniku chce zbavit. Tehdejší ředitel Evraz Vítkovice Steel Ščuka přirovnal situaci firmy „k pacientovi na jednotce intenzivní péče“ a jako důvod k prodeji zmínil především katastrofální situaci na evropském trhu s ocelí: „Nejsme k prodeji nuceni, ani jsme prodej nespustili. Začali jsme testovat trh a aktivně hledat kupce v momentě, kdy jsme dostali první nabídku. A ukázalo se, že zájemců může být víc,“ uvedl tehdy.
Původně se přitom hovořilo o prodeji chřadnoucího podniku ruské rozvojové bance VEB (Vněšekonombank), jak informoval například Deník. Jenže „testování trhu“, jak o něm hovořil Ščuka, se stále více protahovalo a když na začátku roku 2014 Rusko poslalo své „zelené mužíky“ na Ukrajinu a anektovalo Krym, vyvolalo tím (viděno z dnešního pohledu, pohříchu slabou) reakci Západu a salvu ekonomických sankcí – včetně sankcí vůči VEB, což celou transakci podle všeho, alespoň „na papíře“, shodilo ze stolu.
Namísto ruské rozvojové banky (VEB), která se navíc i v té době topila v řadě defraudačních skandálů, se tak začalo spekulovat o dalších investorech: buď o skupině podnikatelů v čele s významným podnikatelem a šrotařem Zdeňkem Trojkem, nebo o ukrajinském těžebním a metalurgickém koncernu Průmyslový svaz Donbasu (IUD, Industrial Union of Donbass).
