Tři otázky: Co má s „dobytím“ Marsu společného Wernher von Braun a proč lidstvo propadá iluzi, že tato planeta je snadno dosažitelný „zadní dvorek“ Země? Lze skutečně cestovat vesmírem v současných raketách, tedy monstrech velikosti mrakodrapu? V čem zásadně kulhá oblíbené přirovnání kosmických výprav k objevitelské plavbě Kryštofa Kolumba? Cesta lidské posádky na Mars není na spadnutí, nicméně její uskutečnění v dohledné budoucnosti je pravděpodobnější než kdy dříve. Pokud se tak stane a posádka se k Marsu vydá, splní svoje úkoly a v pořádku se vrátí domů, bude to bezesporu triumf. Poněkud méně je jasné, čeho triumf to bude.
Jeden takový výkon s puncem triumfu máme za sebou. Je to projekt Apollo a vstup Neila Armstronga 21. července 1969 na měsíční povrch. Byla to přelomová událost ve světě charakterizovaném soupeřením dvou supervelmocí vzájemně se ohrožujících nukleárním overkillem. Soupeřily dva státy, možná přesněji dva systémy. Dnes o dominanci ve vesmíru soupeří dva muži, dva jednotlivci, dva američtí miliardáři Elon Musk a Jeff Bezos. Koncepčně se tedy vracíme do devatenáctého století: technologické projekty Julese Verna byly výhradně soukromé podniky bez účasti státu. Není to jediný paradox spojený s ideou cesty na Mars.
Let na Měsíc byl vrcholem technologického vypětí. I poražená strana, tedy Sovětský svaz, byla schopna velkolepých výkonů. Nahlíženo obecně lidstvo tehdy šlo podivuhodně kupředu. Dnes je naopak sužováno karabáčem pandemie. Lze si představit, že diváci na tribunách sledující historický start budou mít roušky na ústech a nosy povrtané špejlemi PCR testů. Zjevná bezmocnost před pandemií charakterizuje dobu, která se chystá na kolumbovskou cestu na Mars.
