Jedním z nejvýraznějších kandidátů v nadcházejících senátních volbách je ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč se vydává do politiky a proč je podle něj důležité, aby Česká republika více zbrojila, nezapomínala na své hrdiny a vážila si učitelů, vědců i starých a hendikepovaných lidí. „Netvrdím, že bych chtěl být českým Churchillem, ale domnívám se, že by bylo v Senátu možné otevírat otázky, na které třeba momentálně v zahlcené Poslanecké sněmovně nezbývá čas,“ říká v rozhovoru historik a dřívější ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany s hodností plukovníka. Kandiduje jako nezávislý s podporou ODS a KDU-ČSL.
Proč se jako úspěšný historik, který na konci roku opustil armádu, a nynější ředitel Památníku Lidice, vydáváte do politiky a kandidujete v nadcházejících volbách do Senátu?
Do výběrového řízení na ředitele Památníku Lidice jsem se přihlásil až několik týdnů poté, co jsem se rozhodl kandidovat do Senátu. Když jsem v závěru loňského roku končil v armádě, ozval se mi Miloš Vystrčil (dnešní předseda Senátu za ODS - pozn. redakce) a nedlouho po něm Jaroslav Kubera (bývalý předseda horní komory za téže stranu - pozn. redakce). Pozvali si mě k sobě a padla nabídka, zda bych nezvážil v nadcházejících podzimních volbách kandidovat. Do té doby jsem o ničem podobném neuvažoval. Nicméně přesně ve stejné době jsem poskytoval rozhovor Čestmírovi Strakatému na webu Reflexu, který tuto otázku rovněž otevřel. Po natáčení jsme si ještě krátce povídali a on najednou použil větu, že kdybych byl v Senátu, byl by můj hlas více slyšet. A mně se to najednou všechno propojilo. Uvědomil jsem si, že bych jako senátor mohl otevírat některé otázky, o což jsem se na ministerstvu obrany pokoušel, ale narážel jsem na nepochopení či neochotu věci řešit s tím, že „to by se musel měnit zákon“, nebo „to byste musel mít politickou podporu“.
V neposlední řadě okolnosti, za jakých jsem končil v armádě, i to, co se v současnosti děje v České republice, ve mně vyvolalo nepříjemné reminiscence. Jako bychom se pozvolna vraceli někam, kam bych opravdu nechtěl, aby tato země směřovala - před listopad 1989. Kdy se začínají přepisovat dějiny, kdy zaznamenávám narůstající autocenzuru u kolegů, u nichž bych to nikdy nečekal, kdy lidé, kteří jsou nepohodlní tím, co říkají, skončí v práci, přestože tu práci dělají dobře. A právě proto jsem s kandidaturou souhlasil. Byl bych opravdu nerad, aby se u nás historie, kterou jsme si prošli, znovu opakovala.
Jinak musím říci, že jsem si letošní rok opravdu představoval úplně jinak, a to nejen vzhledem ke koronaviru. Chtěl jsem řešit svou habilitaci, dodělat dvě knížky, které jsou těsně před dokončením, a věnovat se volební kampani. Nicméně v lednu rezignovala ředitelka Památníku Lidice a mně najednou nezbylo, než se přihlásit do výběrového řízení na místo, které jsem v minulosti již dvakrát odmítl. Poprosili mě o to lidičtí a já jsem si uvědomil, že nemohu odmítnout přání obce, která mi před 14 lety udělila čestné občanství.
