KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BAHENSKÉHO | Šest let starou operaci GRU na českém území stále halí řada otazníků. Z toho, co proběhlo veřejným prostorem, víme poměrně jistě, že GRU jevila velmi nezdravý zájem o sklad munice, který následně explodoval, zabil dva české občany, vedl k evakuaci řady dalších a způsobil obrovské materiální škody. Policie působí velmi jistě i v otázce, že část munice směřovala k bulharskému obchodníkovi, který byl sám v hledáčku Ruské federace (a dále potenciálně do v té době těžce zkoušené Ukrajiny). Z načasování druhé exploze rovněž můžeme usuzovat, že k ní mělo dojít výrazně později a mimo české území. Troufnul bych si také tvrdit, že se jedná o nejvýznamnější narušení suverenity České republiky jiným státem za dobu její existence. A jedná se zcela určitě o mimořádně vážný mezinárodní incident, který vyžaduje jasnou, silnou a dobře promyšlenou odpověď.
Na čem se při absenci detailních informací vytvořila po krátké, ale bouřlivé debatě široká politická shoda, je skutečnost, že se ve Vrběticích jednalo o (státní) terorismus. Většina nadšenců v politických stranách a na sociálních sítích se ale nerozhodovala v klidu, podle dostupných důkazů, a definici terorismu hledali pouze z donucení a v momentě, kdy byli již zcela přesvědčeni, že se o terorismus jednalo.
Většina lidí si, zdá se, vystačila s lidovým chápáním, že terorismus je útok na civilní obyvatelstvo a zpravidla zahrnuje výbuch. Minimálně z akademického, ale i právního pohledu však v tuto chvíli nic nenaznačuje tomu, že by se o terorismus jednalo. Pro terorismus totiž na rozdíl od rozšířeného pohledu není tak zásadní, jestli se útočí na „zboží“ (pokud bych si propůjčil velmi nešťastná slova premiéra) nebo civilní obyvatelstvo. Co je podle akademických i právních definicí podstatné, je dosažení nějakých politických cílů až prostřednictvím strachu vyvolaného útokem. A jak řada expertů přesvědčivě ukázala, takový motiv se v doposud známých informacích o případu hledá jen poměrně obtížně (pokud nepřistoupíme na poněkud šroubovanou argumentaci, že vystrašení měli být obchodníci se zbraněmi obchodující s Ukrajinou).
Co je v emocionálně vypjaté chvíli zcela pochopitelné a omluvitelné v případě široké veřejnosti, je obtížně omluvitelné u politické reprezentace, od vlády po opozici (čest výjimkám). Politická reprezentace by ve vypjatých situacích měla být schopna emoce národa reflektovat, pokud možno je dále nejitřit a hlavně sama zachovat chladnou hlavu. Lavírování jako obvykle zmateně působícího premiéra a vlády a zarputilé trvání opozice na obtížně obhajitelném státním terorismu ukazuje jak na neschopnost přistupovat ke krizovým situacím uvážlivě a s klidem, tak i na ostentativní druhořadost expertizy v politickém prostředí.
