Vedl Českou poštu nejdéle v její moderní historii, poslední únorové dny však Roman Knap věnoval vyklízení své ředitelské kanceláře. V čele čtvrtého největšího zaměstnavatele totiž po dohodě s ministrem vnitra Vítem Rakušanem skončil. Jeho nástupce mělo nalézt otevřené výběrové řízení, to však skončilo fiaskem a samo ministerstvo je nakonec zrušilo. Českou poštu tak v následujících dvou letech povede dosavadní šéf divize Miroslav Štěpán – ten přitom bude postupovat do velké míry podle transformačního plánu, který připravil právě Knap.
Chtěl jste ve vedení pošty pokračovat?
Chtěl, ale když nechtějí, abych pokračoval, tak co mi zbývá?
V čem je problém?
S panem Rakušanem jsme se dohodli na tom, že zkrátka pokračovat nebudeme. Já jen respektuji přání pana ministra, který si přeje nějakou změnu. Faktem je, že pošta si v dalších dvou letech projde transformací a k té je potřeba, aby existovala stoprocentní důvěra mezi managementem a zřizovatelem.
O transformaci pošty se hovoří dlouho. V jaké je plán fázi?
Ten plán je připravený, firma je interně rozdělená na jednotlivé části, protože principem transformace je oddělení státních služeb od těch komerčních a naprosto jasného a transparentního rozklíčování, co která služba stojí, jakým způsobem se dá nahradit a digitalizovat. Jde o to tu firmu postavit nově podobným způsobem, jak fungují moderní pošty v jiných evropských zemích.
Plán je tedy jasný.
Plán je jasný a nikdo jej zatím nezpochybnil a jednotlivé kroky tohoto plánu se dějí bez ohledu na to, kdo bude sedět v kanceláři ředitele.
Ministr Rakušan, zřizovatel České pošty, na poslední tiskové konferenci k poště uvedl, že stát si stále musí definovat, co vlastně po poště bude chtít.
Zjednoduším to. To, co stát po poště chce, není ani diskuse pana ministra, ani ředitele České pošty. Máme tady Český telekomunikační úřad, který jasně ví, jak postupuje liberalizace, jaká je poštovní směrnice Evropské unie a jak se podmínky požadavku na zajištění poštovních služeb dají aplikovat v prostředí České republiky. To je práce ČTÚ, to oni poštovní trh regulují.
To zjednodušení je v tom – a to měl pan ministr nejspíš na mysli –, že stát sice od pošty něco požaduje, ale ono to něco také stojí peníze. A stát sice může požadovat nějakou službu donekonečna, ale ve chvíli, když to už stojí příliš peněz, ten názor změní. Jinými slovy, je třeba říct, co je stát ještě ochoten platit a co už ne.
Můj oblíbený příklad jsou telefonní budky. Tehdy se zjistilo, že aby stát garantoval, že po České republice bude síť telefonních budek, náklady na jejich správu dosáhly situace, kdy jedna minuta hovoru z telefonního automatu stála 18 tisíc korun. A stát pak logicky řekl, že to už je příliš a budky zrušil.
To je situace, která čeká Českou poštu. My nyní víme, kolik naše služby stojí, jaká je jejich jednotlivá nákladovost. A víme, že když poptávka po některých službách klesá a náklady naopak rostou, protože rostou mzdy, energie a v zásadě i všechno ostatní, tak ty služby jsou samozřejmě více a více ztrátové. A stát teď musí říct, jakou ztrátu je ještě ochoten akceptovat a doplácet a jakou ztrátu už doplácet nechce.
