S ekonomem, někdejším viceguvernérem České národní banky, Mojmírem Hamplem o věcech fungujících navzdory „zdravému rozumu“, o nedostatku jako systémové poruše nebo o snaze vyhladit problémy civilizace vyhlazením jí samé. Přečtěte si ukázku rozhovoru, který vyšel v únorovém čísle magazínu I.
Mojmíre, co se změnilo od doby, kdy jsme se poznali, kdy jsi byl Mladým ekonomem roku a pak 12 let členem a viceguvernérem ČNB?
To už je hodně přes dvě dekády, co jsme se poprvé viděli naživo, že? Takže teď jsem asi tak o 20 kilo starší. A taky mám dvě báječné děti, skoro čtrnáctiletého syna a patnáctiletou dceru, máme se pořád rádi se ženou, co bych mohl chtít víc? Jak ale říká Vláďa Mlynář – „v osobním životě fajn, z toho veřejného je mi smutno“. Tak to podepisuju.
Jak je v „civilu?“
Víš, že já jsem vždycky byl člověk „více vesmírů“ a mnoha skupin, v nichž jsem se pohyboval, na tom přechod z veřejného sektoru do KPMG moc nezměnil, jakkoli centrální banka je pro makroekonoma srdeční záležitost. Peníze jako jeden z nejúžasnějších spontánních vynálezů lidstva mě zajímají dál. Ale dál jsem i v kontaktu s akademickým prostředím, působím na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, mám malý kurz na VŠE, jsem v Institutu ekonomického vzdělávání, který přinesl projekt ekonomické olympiády pro středoškoláky, spolupracuju s LSE v Londýně. Vloni jsme na začátku pandemie založili KoroNERV-20 jako občanskou platformu lidí mnoha názorů a profesí, abychom uměli ovlivnit veřejnou debatu o covidu, což se podařilo. Pořád se něco děje.
