Vsaďte si na čestné slovo Milana Chovance a určitě vyhrajete majlant. Před čtyřmi roky vyrazil nyní provizorní šéf ČSSD proti tehdy neprovizornímu šéfovi partaje Bohuslavu Sobotkovi v tzv. lánském puči, načež si mu hrdě klekl k nohám a slíbil, že bude „Slávkovi“ sloužit a taky mu „krýt záda“. A ještě pro jistotu přidal, že určitě nechce být šéfem stran, kdyby „Mílovi“ někdo náhodou nevěřil. Načež se jím vloni v létě stal, jak jinak.
A když ČSSD utrhla v nedávných sněmovních volbách sedmiprocentní masakr, kál se Chovanec znovu. I on uznal, že by měl prostě říct, že nebude na únorovém sjezdu strany znovu kandidovat do jejího vedení, protože co je moc, to je prostě moc i v politice. Nebo spíš málo, vyjádřeno bídným volebním výsledkem ČSSD. „Mojí ambicí je dovést ČSSD do sjezdu a zůstat řadovým členem. Já nejsem spojovatel proudů,“ řekl tehdy. Svatá pravda – to o těch proudech.
I když po pauze zbytečně dlouhého ticha, i exministr vnitra nakonec pochopil, že jako provizorní šéf strany a jeden ze dvou hlavních volebních lídrů musí přijmout zodpovědnost za historický masakr. A vidíte: uběhl přesně čtvrt rok a po agonické fázi „přemýšlení“ Chovanec v neděli oznámil, že do toho půjde znovu. A dokonce i překvapil, když řekl, že bude kandidovat nejen na místopředsedu ČSSD, jak dlouho nechal spekulovat média, ale rovnou na předsedu! Tak tohle chce fakt „gule“, řekl by Mirek Topolánek.
Ano, jistě: jak už to v politice bývá, během fáze přemýšlení Chovanec bedlivě nastražil uši a vyslyšel hlas především své domovské plzeňské buňky ČSSD, která ho do nejvyšší funkce (kromě té zlínské) nominovala. Říká se tomu poučení z krizového vývoje. Anebo mnohem spíš, že se pachatel vždy vrací na místo činu, prostě si nemůže pomoct. Těžko ovšem říct, co Chovance k jeho zoufalému rozhodnutí vede, samozřejmě kromě touhy po moci. V ČSSD totiž určitě patří k horším kádrům symbolizujícím její úpadek.
