Česká filharmonie se chystá na novou sezónu. Jak ale vypadá praktický chod takovéhoto tělesa? Na kolik peněz si přijdou její hudebnící? A kolik si za vystoupení účtují ty největší dirigentské hvězdy? „Pokud jedeme třeba do Japonska, Číny či Německa, vrátíme se se ziskem. Asie a sousední země vydělávají, neplatíte drahou přepravu. Naopak v prestižní Americe ztratíme třeba sedm milionů, z čehož nám část hradí sponzoři a část ministerstvo. Jde totiž o reprezentaci státu. Zajímavé příjmy nemáme ani z nahrávek,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ její generální ředitel David Mareček.
Pokud byste měl vybrat tři věci, které považujete v příští sezóně České filharmonie za nejzásadnější, o co by šlo?
Začnu Mou vlastí, kterou bude dirigovat Semjon Byčkov. S šéfdiringetem má totiž provedení této skladby vždy punc něčeho výjimečného. Druhou věcí by byla určitě Káťa Kabanová s Jakubem Hrůšou. Kvůli nedostatku času totiž nemáme moc možností hrát opery koncertně, protože vyžadují dlouhou přípravu. A to, že ji neuvedeme jen v Praze, ale také v Hamburku, je rovněž výjimečné.
Když zůstanu u jednotlivostí, třetí věcí by bylo hostování Petera Eötvöse. Když tu byl poprvé, získal si orchestr tím, že mu dokázal tu třeskutě moderní hudbu přetlumočit tak srozumitelně, že si hudebníci připadali, jak když hrají Novosvětskou. A podařilo se to přenést i na publikum. A teď má - nebojím se použít to slovo - brutální program. Jsou to ale krásná díla a když budou provedena správným způsobem, budou mít patřičný účinek.
Řadu věcí máte naplánovanou také na přespříští sezónu. Jak je to s vaším rozpočtem?
Je to stálá bolest všech státních organizací. Zřizovatelé se o tyto organizace většinou starají dobře, v ministerstvu kultury máme stabilního partnera, který nedělá nepředvídatelné kroky a přes to, že se tam mění politické vedení, nejvyšší garnitura úředníků zůstává. Drží dobře linii. Systém, nastavený z roku na rok, je však nešťastný. Pokud by se ministerstvo najednou rozhodlo, že nám rozpočet sníží, bylo by to v uměleckém plánování skoro smrtící.
Plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. Víme, kam pojedeme na zájezdy, které významné dirigenty pozveme a co budeme nahrávat. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy, plánují se návštěvy těch největších dirigentských hvězd nebo koncertní provedení oper. Musíme plánovat věci, u nichž předem nevíme, zda na ně budeme mít peníze. Zatím je to založeno na důvěře. Ideální by ale bylo třeba schválení zákona o veřejné kulturní instituci, který počítá s víceletým rozpočtem.
Operujete s ročním rozpočtem zhruba ve výši 300 milionů korun. Kolik peněz si z této částky zvládne Česká filharmonie sehnat sama?
Náš rozpočet se postupně navyšoval, v roce 2011 jsme získali o 60 milionů korun více na platy hudebníků. Na každou korunu od státu ale umíme získat další korunu. Ze vstupného, ze zájezdů, od soukromých partnerů. Současný rozpočet je zhruba z poloviny plněný státem a z poloviny jej plníme sami. Mezi českými orchestry jsme v soběstačnosti nejlepší, za dobré číslo se obecně považuje už 25 procent. Když se nám daří držet 50 procent, myslíme si, že to opodstatňuje takto vysoký rozpočet.
Rozpočet nám ale v současnosti přestává stačit, rozšiřujeme totiž svou činnost. Týká se to například edukačních programů. V roce 2012 jich bylo mezi 40 a 50 ročně, dnes jich je 400. Tým se příliš nezvětšil, máme ale novou záznamovou technologii, jíž chceme dále využívat třeba při hudebním rozboru nebo při výletech do hudební historie. Na naše plány na rozšíření, spojené například s prezentací ve školách, bychom potřebovali 20 až 30 milionů ročně. Nechceme je celé po státu, část budeme hledat u soukromých sponzorů. Za tyto peníze pak můžeme dosáhnout celostátního dopadu, jde o vklad do vzdělání pro další generace.
