KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Nového ministra zahraničí čeká řada úkolů, přičemž ten nejdůležitější možná není světově diplomatický, ale domácí a manažerský. Jak naplno využít lidské a finanční zdroje, kterých má dostatek?
Nastupující česká vláda bude dle všeho více prozápadní a navenek snad i méně prvoplánově „protibruselská“. V Evropě může i díky svým stranickým vazbám snáze nacházet spojence než politicky amorfní hnutí ANO. Úkolem ministra zahraničí dle všeho také nebude vybalancovávat silný čínský a ruský vliv lobbistických skupin.
To mu dává šanci se zaměřit na prioritu, která byla v posledních letech jeho předchůdci zanedbávaná či přímo podkopávaná: jak zlepšit fungování české diplomacie a obrazně řečeno posunout ji směrem na Západ nejen politicky a rétoricky, ale i v praktickém fungování? Na „zamini“ jsem pracoval jako řadový úředník-diplomat čtrnáct let, a troufale si proto dovolím pár poznámek k tomu, na co by se měl nový šéf Černína zaměřit.
Pro každého čerstvého (navíc relativně mladého) ministra zahraničí musí být jeho vstup na vrcholnou diplomatickou scénu osobně jistě velkým „thrillem“. Jedná o důležitých otázkách světové politiky za jedním stolem s mnohem vlivnějšími a mocnějšími. Navíc nový ministr a vláda nastupují rovnou do národního předsednictví v Evropské unii, jakkoliv jeho role už není taková jako v roce 2009, kdy Česko předsedalo EU poprvé.
Bude přitom velice snadné a lákavé zapomenout na to opravdu zásadní, co nevytváří zpravodajské titulky – věnovat se vnitřnímu chodu úřadu. Ministr jej sice má řídit hlavně „politicky“, to ale předpokládá, že se jedná o dobře namazaný stroj. Po letech bačování sociálně-demokratických ministrů, náměstků a jejich stranických kádrů je ale na tom zamini hůře, než kdy bylo.
Socdemáčtí pašalíci
Jako první by měl nový ministr opět „zestátnit“ a profesionalizovat českou diplomacii, privatizovanou různými klikami v ČSSD a Hradem. Když po odvolání Tomáše Petříčka byl post nabídnut opět Lubomírovi Zaorálkovi, ten jej po ostrých protestech kulturní scény proti handlování s ministerskými posty odmítl, zřejmě v pudu politické sebezáchovy. A to s argumentem či záminkou, že zamini je „vykuchané ministerstvo“, protože přišlo o část svých kompetencí v evropské agendě jejich přesunem pod Úřad vlády. K tomu však došlo už před prvním českým předsednictvím v roce 2009 a dávno před nástupem Zaorálka do křesla ministra. Jeho „vykuchané ministerstvo“ však bezděčně pojmenovává stav, za který je v první řadě odpovědný bývalý šéf rezortu za ČSSD a jeho nástupci.
