Stát se rozhodl odkoupit vepřín v Letech u Písku, který stojí v místě bývalého koncentračního tábora pro Romy. Jde o vyvrcholení více než dvacetiletých snah, na jejichž počátku stálo několik odvážných lidí, mezi nimi i publicista Markus Pape. Společně s Čeňkem Růžičkou, kterému v táboře zemřela sestra a dědeček, založili v roce 1998 Výbor pro odškodnění romského holocaustu. Že na území České republiky za druhé světové války existoval tábor pro romské rodiny, se nejdříve Pape zdráhal uvěřit. Následně se ale zapojil se spisovatelem Paulem Polanskym do odkrývání dalších informací o místě, kde zemřely stovky lidí. „Pokud bych mohl rozhodovat, alespoň jednu budovu vepřína, samozřejmě už bez prasat, bych v místě zachoval a vevnitř bych udělal takovou uměleckou instalaci. Každý, kdo tam přijde, by si mohl čuchnout a ucítit ten zápach z prasat, který tam přeživší a pozůstalí obětí při návštěvách místa jejich utrpení museli snášet více než čtyřicet let,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Pape.
Kdy jste se poprvé dozvěděl o existenci tábora v Letech u Písku?
Poprvé jsem se o tom dočetl v týdeníku Respekt v roce 1994, když o Letech vyšel jeden z prvních novinových článků. Z textu jsem zjistil, že za protektorátu tady existoval nějaký koncentrační tábor pro Romy, kde byly celé rodiny. Bylo mi divné, že jsem o něm nikdy neslyšel, protože jsem myslel, že se poměrně vyznám v dějinách holocaustu. Chtěl jsem o tom sám napsat. Na demonstraci Romů v Rokycanech jsem se seznámil s Paulem Polanskym, který tábor v archivech znovu objevil a udělal jsem s ním rozhovor. Tehdy jsem byl ještě velice opatrný, protože jsem ještě váhal, jestli to může být pravda.
Následně jste se ale stal jeho spolupracovníkem…
Nabídl jsem panu Polanskému pomoc, když mi řekl, že dostal zákaz bádat v archivech. Tak jsem tam chodil místo něj a on mi řekl, co vše potřebuje. Sám mezitím objížděl pamětníky. Tehdy jsem se divil, proč to nedělá někdo jiný. V archivech bylo plno dokumentů, které do té doby nikdo neprobádal. Na jejich základě pak vyšla moje kniha A nikdo vám nebude věřit. Ředitelka památníku Lidice, který měl v posledních letech letský památník ve správě, nedávno říkala, že je to nejméně probádaná oblast českých dějin. Jak je tohle možné? Proč se tomu historici nevěnují?
Jaké byly první reakce v 90. letech, když se postupně začaly odkrývat informace o táboře?
První veřejnou reakcí bylo postavení pomníčku v Letech v roce 1995, což byla iniciativa tehdejšího prezidenta Václava Havla. Dle mě to byla rychlá a zbrklá reakce ve smyslu něco se stalo a aby se neřeklo, tak tam dáme aspoň ten pomníček. A tím jako by to skončilo. Tehdy bylo obecně o celé záležitosti málo informací. Většina pocházela především od historika Ctibora Nečase, který ale vycházel pouze z oficiálních dokumentů, které citoval a nepodrobil je kritickému zkoumání. Chyběly i výpovědi pamětníků. Nečas zřejmě vyloučil, že by se v táboře mohlo něco odehrávat nad rámec toho, co nebylo zaznamenané v dokumentech z pera věznitelů.
A co se stalo po odhalení pomníku? Objevily se návrhy na odkup vepřína, který na místě funguje od 70. let?
Ne, najednou byl klid. Jako by to odhalením pomníku mělo skončit. Abych to vysvětlil - v 90. letech téma nacismu už nikoho moc nezajímalo. Říkalo se, že hledíme dopředu a minulost nás nezajímá. Teprve v roce 1997, když vyšla moje kniha o letském táboře, tak jsme následně podali společně s tehdejším advokátem Pavlem Rychetským a dalšími lidmi trestní oznámení kvůli odůvodněnému podezření z trestného činu genocidy. Státní zastupitelství v Českých Budějovicích případ převzalo a zahájilo vyšetřování. Tehdy ještě žil jeden dozorce, takže bylo koho případně trestně stíhat. Vyšetřování trvalo déle než rok a policie ho potom odložila, když poslední podezřelý zemřel.
