V noci z 20. na 21. srpna 1968 se do Československa začaly valit desetitisíce vojáků Varšavské smlouvy. Z několika směrů začali obsazovat území, kde se místní politici snažili už několik měsíců aplikovat „socialismus s lidskou tváří“. Sověti to ale vnímali jako pokus o kontrarevoluci. Příjezd cizích tanků museli českoslovenští vojáci sledovat z kasáren doslova se založenýma rukama. Dostali rozkaz nebojovat. Podle historika Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka by ale ozbrojený protest neměl smysl. „Západ by nám rozhodně na pomoc nepřišel. Neudělal nic ani tehdy, když už bylo jasné, že se jedná o násilnou intervenci proti vůli zdejšího politického vedení i obyvatel. Podle mě bylo Československo obětováno v zájmu vyššího cíle a tím bylo zachování mocenské rovnováhy v Evropě,“ vysvětluje Tomek v rozhovoru o situaci v Československé lidové armádě v roce 1968.
Jaká byla počátkem roku 1968 situace v armádě? Zasáhla nějak vojáky takzvaná Šejnova aféra?
Armáda v době Pražského jara zažívala přelomové období, na které měla kauza generála Jana Šejny významný vliv. Šejna byl tajemníkem hlavního výboru KSČ na ministerstvu obrany. Současně byl dobrým přítelem syna prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného a také velký podporovatel hlavy státu, což mu zaručovalo určitou moc. Vedl velice nákladný život stranického funkcionáře, i proto kšeftoval s auty a zemědělskými produkty. Na konci roku 1967 sílily kritické hlasy vůči Novotnému a Šejna si uvědomil, že kdyby Novotný skončil, mohla by skončit také jeho kariéra. A možná by mohl být i trestně stíhán. Proto začal intrikovat a zprvu se pokoušel pro Novotného získat podporu. V rámci komunistického hlavního výboru inicioval sepsání dopisu na prezidentovu podporu. Dopis byl pak odeslán předsednictvu ÚV KSČ, které bylo tímto jednáním velice roztrpčeno, protože do té doby nebylo zvykem, že by se do politických problémů nějak míchala armáda.
Z vojenských funkcionářů dopis na podporu Novotného nepodepsal jediný - generál Martin Dzúr, náměstek ministra. Krátce na to Šejna utekl na Západ a odvezl s sebou i některá vojenská tajemství. Dezerce vysokého funkcionáře a ještě na Západ, to byla tehdy skutečně mimořádná věc, která zapříčinila velkou krizi důvěry společnosti v armádu. Následovala sebevražda generála Vladimíra Janka, velitele hlavní správy pozemního vojska, který měl podle některých se Šejnou chystat vojenský převrat, aby zachránil Novotného. Osobně si to nemyslím, spíše se u Janka nakumulovalo víc problémů. Po těchto dvou incidentech rezignoval dlouholetý ministr národní obrany Bohumír Lomský. Armáda tak působila v očích veřejnosti v prvních měsících roku 1968 jako dost podezřelá síla, která se zřejmě snaží podporovat staré pořádky.
Převládalo toto negativní vnímání armády i po zbytek roku, respektive do srpna 1968?
Už před srpnem vylepšila armádě alespoň částečně pověst například Vojenská politická akademie. Byla to vysoká škola, kde působila řada velice inteligentních vojáků a historiků, kteří vypracovali memorandum s názvem Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství. V tomto dokumentu popsali, že Československo má své vlastní a poněkud odlišné zájmy než země Varšavské smlouvy. Memorandum tak bylo vnímáno jako snaha odtrhnout armádu od vlivu Sovětského svazu. Dokument podepsalo asi 40 vyšších důstojníků a intelektuálů v uniformách. O tomto dokumentu se později v době normalizace mluvilo jako o dokumentu podporujícím kontrarevoluci. Část ze signatářů pak skončila v disentu, protože akademie byla po srpnu 1968 zrušena. Většina z těch podepsaných byla poslána do zálohy, to znamená, že byli vyhozeni z armády.
Jaro 1968 byla obecně doba, kdy se lidé začali chovat jinak. Například generál Václav Prchlík, který byl dlouhá léta náčelníkem hlavní politické správy Československé lidové armády, v létě 1968 vystoupil na tiskové konferenci před novináři a kriticky hovořil o cvičení Šumava. Mimo jiné mluvil i o tom, jak fungují struktury velení Varšavské smlouvy, a zmínil, že Československo a další partneři nemají ve skutečnosti žádný vliv, vše je jen v rukách sovětského velení. Tím vyvolal v Moskvě velkou nevoli a ostrou reakci: obvinili ho, že vyzradil vojenská tajemství. Pro Moskvu to byl navíc další důkaz, že je v Československu „nepořádek“, který je třeba uklidit. Prchlík pak v roce 1969 zmizel z armády. Byl dokonce i trestně stíhán a odsouzen za vyzrazení vojenského tajemství.
Armáda byla opravdu počátkem roku 1968 vnímána jako konzervativní až podezřelá síla, která chce u moci držet staré pořádky. Současně se v ní ale začaly objevovat samostatné projevy snah o reformu a o hájení skutečných československých zájmů, což se naprosto vymykalo dosavadním desetiletím vývoje. Negativní vnímání armády převládalo v podstatě až do srpna 1968, kdy vojáci, přestože nebojovali, získali u lidí lepší pověst, protože se jednoznačně postavili proti okupaci.
