Dnes je to přesně 3 roky od úmrtí Romana Makaria, jednoho z nejvýznamnějších českých báňských odborníků. Uznávaný expert, právník a soudní znalec měl v uhelné energetice podobnou váhu, jako má dnes Dana Drábová v energetice jaderné.
Roman Makarius byl předurčen pro právnickou kariéru. Dědeček byl právníkem, stejně tak jeho strýcové. A tatínek, jinak ředitel slavné Waldesovy továrny Koh-I-Noor v Praze-Vršovicích, byl rovněž doktorem práv. Jenže představy rodiny a komunistů se poněkud lišily a Roman Makarius mohl na studia zapomenout. Cesta jeho i dalších tisíců nepohodlných vedla do dolů.
„Otec přišel o práci a v mém případě bylo rozhodnuto, že půjdu do hornictví,“ vzpomínal Makarius v rozhovoru pro server bezodkladne.cz. „S odstupem času bych ale možná měl soudruhům poděkovat. Zjistil jsem totiž, jak je práce na dolech krásná a zajímavá. Přitahovalo mě, že je důl živý organismus, nefunguje tam žádná strnulá věda, podmínky se mění ze dne na den a důležitá je zkušenost a schopnost dobrého úsudku.“
Politické podmínky Makariovi neumožňovaly dokončit vysokou školu. V roce 1960 byl v rámci kádrových prověrek vyhozen z báňské fakulty Vysoké školy technické v Košicích a nastoupil na Dole Nosek v Tuchlovicích. Vzdělání si tak dodělával až při zaměstnání – vedle báňského inženýrství vystudoval ekonomii a později i práva na Univerzitě Karlově. „Soudruzi se divili, proč začínám ještě práva. Říkal jsem jim, že je to proto, abych našel uplatnění i potom, až mě vyhodí i z práce na dole. A to se skutečně v roce 1977 stalo.“
Celoživotní optimista bral s nadhledem i vyhazovy a jiné překážky. „Tatínek měl dobrý názor: říkal mi, podívej, je to povolání jako každé jiné, a když si ho sám zošklivíš, doplatíš na to jenom ty. Navíc tatínek byl na tom hůř než já, jeho po roce 1948 poslali ke dnu, zatímco já na dně byl a mohl jsem jen nahoru,“ popisoval Makarius v týdeníku Dotyk.
Postupně stoupal výš a výš, začínal jako technik a po šestnácti letech už byl výrobním náměstkem dolu. Nějakou dobu vedl i báňskou záchrannou stanici a záchranáři vždy měli jeho veliký obdiv. „Hornictví bylo, je a bude rizikové. Riziko lze sice snížit, ale nelze ho odstranit. A k ochraně života, zdraví i majetku na dole je potřeba organizace, která vyšle svoje lidi pod zem v době, kdy všichni utíkají ven. Proto byli záchranáři vždy elitou mezi horníky,“ vzpomíná na práci báňských záchranářů. „Já měl tu čest poznat mezi nimi spoustu velkých lidí,” vyznával se v regionálních médiích.
Politicky nevhodný i pro šachtu
Jenže… katolík, z problémové buržoazní rodiny, příbuzní na Západě? Takový člověk přece nemůže být druhým mužem tuchlovického dolu. A tak Makarius v roce 1977 šel. Naštěstí alespoň mohl zůstat v oboru. Stal se řadovým úředníkem báňského úřadu a na této pozici plně uplatnil i své právnické vzdělání.
Je paradoxní, že v té době už mohl být ve svobodné části světa vysokým manažerem dolu. Jenže Makarius míní a okupace mění. „Měl jsem vzdáleného příbuzného, který měl grafitové doly u Vídně, a ten mi někdy na jaře 1968 nabídl, abych k němu přijel pracovat. Tehdy se zdálo, že by to šlo legálně, takže jsem souhlasil. Plánoval jsem, že rodinu prozatím nechám tady, seženu bydlení ve Vídni, doučím se němčinu a pak si rodinu vezmu k sobě. Ale přišel 21. srpen a 30. srpna se nám narodila dcera – odejít kamkoli do ciziny už nešlo. Na druhou stranu mám rád Prahu a nikdy jsem netoužil žít jinde, přijatelná by pro mě byla akorát tak ta Vídeň,“ popisoval v Dotyku.
Na Českém báňském úřadu zůstal i po roce 1989 a české hornictví získalo nezpochybnitelnou a respektovanou autoritu. Nakonec byl v letech 1997–2008 jeho předsedou. Podílel se na polistopadové reformě báňské legislativy a její harmonizaci s právem Evropské unie. Zasloužil se také o rozvoj kvality báňské záchranné služby – z jeho iniciativy byla například zavedena vyznamenání pro záchranáře Záslužný záchranný kříž a Medaile Jiřího Agricoly. A pokračoval i v akademické kariéře – v roce 2000 se stal profesorem v oblasti důlní bezpečnosti na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě.
Práce ho samozřejmě dovedla i na Mostecko a Litvínovsko. Třeba v roce 1981 řídil vyšetřování havárie na dole Pluto u Litvínova, kde zahynulo 65 horníků. Sám říkal, že se pod zemí nikdy nebál, a to dokonce ani když fáral úplně poprvé. A pod zem se spouštěl i v pokročilém věku, majitelé dolů ho žádali o konzultace a rady.
Roman Makarius byl vždy hrdý na to, že pozvedl vážnost báňského úřadu a nikdy neustupoval podnikatelským či politickým tlakům. „Za totality se takové věci děly, tehdy byl sice báňský úřad taky respektovaný, ale sloužil hlavně k tomu, aby se v případě havárií našel viník, který bude odsouzen. Typickým případem je tragédie na ostravském dole Doubrava v roce 1949, kde zahynulo 19 horníků, za kterou byl odsouzen k trestu smrti předseda obvodního báňského úřadu. Podobné důsledky mělo i neštěstí na dole Pluto v roce 1981,“ uvedl v týdeníku Dotyk.
Zavřený důl už nikdo nikdy neotevře
Profesor Makarius celou tu dobu působil jako ten, který vrací diskuze o těžbě uhlí na racionální úroveň. Věřil v budoucnost těžby uhlí a dokázal snést na stůl pořádnou kupu argumentů. „Stát by měl omezit vliv občanských aktivit, které za nic neodpovídají. Nejsem kompetentní určovat, jestli česká společnost potřebuje zlato nebo uran, ale výsledek je zatím takový, že máme pomalu nejdražší elektřinu v Evropě. A přitom neumíme využívat svoje vnitřní bohatství. Třeba v dobývacím prostoru OKD u Frenštátu pod Radhoštěm je v zemi zhruba 1,5 miliardy tun černého uhlí, to je unikátní ložisko v rámci celé Evropy. A to nechci mluvit o hnědém uhlí za limity. A my se na to tváříme že nic a budeme raději zvyšovat obyvatelstvu cenu elektrické energie,“ vysvětloval snad při každé příležitosti.
Politikům vyčítal, že jednají krátkozrace a bez odborného zázemí. „Moje životní zkušenost říká, že když se jednou uhelný důl zavře, tak jej už nikdo neotevře, přestože tam ještě zbyly nějaké zásoby. Často se ukáže, že ceny nerostů na trhu stoupají, a že kdybychom bývali ještě nějaký čas těžili, šlo by o lukrativní dobývání. Dělat novou otvírku zavřeného dolu už se ale nevyplácí,“ varoval asi před dvěma lety. A asi by se ani moc nedivil, že od té doby se v českém hornictví máloco změnilo a limity, které měly být revidovány nejpozději v roce 2005, stále existují.
Makarius podporoval nejen pokračování těžby uhlí, ale i dalších nerostných surovin. Zajímavý byl například jeho postoj k domácímu uranu. Podle něj bychom měli dostatek zásob na provoz obou jaderných elektráren a ještě bychom jej mohli vyvážet. Vždyť samotná produkce dolu Dolní Rožínka pokryje z jedné třetiny výrobu palivových článků pro potřeby Temelína. „A my dnes palivo kupujeme a formou dražší energie to platí daňoví poplatníci,“ zlobil se v jednom z posledních rozhovorů.
Víc jak půlstoletí sbormistrem
Roman Makarius se celý profesní život pohyboval mezi drsnými horníky. Možná tak jeho celoživotní koníček působí, jako by hledal jakousi estetickou kompenzaci. Nehornickou část života tak kromě rodiny věnoval svému koníčku – hudbě. I když i tu nakonec dokázal spojit s hornictvím.
„Lásku k hudbě ve mně probudila církev svatá, líbila se mi varhanní hudba v kostele, kde jsem působil jako ministrant. A pak také patřilo k dobrému tónu pražské rodiny hrát na housle nebo na klavír, tak jsem na tatínkův popud začal hrát na klavír,“ popisoval.
Už během středoškolských studií působil u amatérské filharmonie v Příbrami, později byl šéfdirigentem symfonického orchestru Vysokoškolského uměleckého souboru v Košicích. V roce 1961 se ve Stochově ujal pěveckého kroužku a pod názvem Hornický pěvecký sbor Kladno ho vedl až do své smrti. Postupem času z něj vytvořil největší pěvecký sbor ve středních Čechách, který pravidelně vystupoval v zahraničí a spolupracoval se sólisty Národního divadla.
Občas dokonce profesor Makarius zasedl i za kostelní varhany. Jako aktivní varhaník hrál například na svatbě svých přátel, herce Václava Vydry a herečky Jany Bouškové. A někdy si zahrál v kostele v Nezabudicích u Křivoklátu, o který se jeho rodina stará a vnuk Jan je zde regenschorim.
Od klasické hudby pak není daleko k dalšímu koníčku. Roman Makarius byl také význačným sběratelem starožitností. A jak měl ve zvyku, ani zde nezůstal na půli cesty a působil v tomto oboru jako soudní znalec.
Kořeny rodiny Romana Makaria sahají až někam k Bílé hoře. Do té doby nesli Makariové jméno Blažení, v souladu s tehdejší „módou“ ho však změnili na latinskou podobu Makarius. Věříme, že cesta profesora Makaria byla 3. února 2015 završena právě cestou k blaženosti, o kterou jako věřící katolík celý život usiloval.
