KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Dodnes si vzpomínám, jak jsem ho na malé černobílé televizi sledoval v zápase, který nám v tehdejším Československu udělal velkou radost, ale na který by on sám docela jistě nejraději zapomněl. Jednalo se, samozřejmě, o finále mistrovství Evropy v jugoslávském Bělehradě 20. června 1976. Československý federální tým, koučovaný trenérem Václavem Ježkem a na hřišti vedený kapitánem Antonem Ondrušem, gólmanem Ivem Viktorem, záložníkem Antonínem Panenkou a dalšími internacionály toho dne po penaltovém rozstřelu, který vyvrcholil dnes již legendárním „vršovickým dloubákem“ výše zmíněného „Tondy“ Panenky, porazil „západní“ (jak se tehdy říkalo) Němce, jejichž kapitánem byl právě Franz Beckenbauer…
Prolog: bělehradské finále
Tak jako nezapomenu na rozjásaného Antonína Panenku, Iva Viktora, Antona Ondruše, Karola Dobiaše, Přemysla Bičovského, Mariána Masného, Zdeňka Nehodu a další, nezapomenu v souvislosti s bělehradským šampionátem ani na potupeného brankáře Seppa Maiera, jenž Panenkovi jeho „dloubák“ nemohl dlouho odpustit. Protože se domníval, že jej chtěl zesměšnit (Panenka ve skutečnosti poslal lehoučký balón doprostřed branky, protože se domníval, že je to nejjistější a nejbezpečnější způsob, jak dát při předpokládaném skoku brankáře na jednu stranu gól).
Nezapomenu ani na obránce Bertiho Vogtse a Ulricha „Uliho“ Hoenesse, který překopl branku a prohrál Němcům zápas. Ale hlavně – hlavně nikdy nezapomenu na Franze Beckenbauera, mistra Evropy z roku 1972, kapitána mistrů světa z domácího šampionátu v roce 1974. Jeho výraz uštvaného, totálně vyřízeného velkého hráče mi uvízl nadosmrti v paměti, podobně jako všem fanouškům světového fotbalu.
Z ruin poválečného Německa ke světové slávě
Budoucí světový šampión Franz Beckenbauer (1945–2024) přišel na svět v září pětačtyřicátého roku v bavorském Mnichově, totálně zdevastovaném druhou světovou válkou, v krajně depresivním roce po největší válečné porážce v dějinách Německa, a navíc v opovrhované zemi, nad níž těžce visel temný stín hitlerovského nacismu, padlé „tisícileté třetí říše“.
Těžké časy a těžké, hodně těžké dětství. Jeho otec Franz starší vydělával na rodinné živobytí jako pošťák, maminka Antonie (rozená Hupfaufová) byla v domácnosti a tomu odpovídala i životní úroveň rodiny žijící v chudé dělnické čtvrti Giesing, jež se stala součástí „Mníšku pod Alpou“ (jak říkával Karel Kryl) v padesátých letech 19. století.
Beckenbauer v sobě objevil neobyčejně silnou vášeň pro fotbal už jako malý kluk. A třebaže zejména u pragmatického otce nenacházel pro „bláznivé čutání“ prakticky žádnou podporu, věnoval se mu s posedlostí sobě vlastní.
Nejprve „kopal“ za mládežnický tým SC München von 1906 a již tehdy si jeho trenéři všimli, že je „docela nadaný“. Velkou budoucnost mu ovšem nedávali. I to bylo jedním z důvodů, proč Franz ve čtrnácti letech přestoupil do „juniorky“ mnichovského Bayernu, což byl naprosto fatální krok jeho celého života.
Dnešní německý i světový fotbalový gigant, oficiálně zvaný FC Bayern München (Fussball-Club Bayern München e. V.), jenž vznikl v roce 1900, tedy ještě za Německého (druhého) císařství, si sice o mistrovských titulech a mezinárodních úspěších mohl zatím nechat jen zdát, ale budoucnost patřila nejen ve Spolkové republice právě jemu.
Do Bundesligy Bayern poprvé „nakoukl“ v sezóně 1965/66 a dvacetiletý Beckenbauer byl přitom, tehdy už jako jeden z jeho největších (a zároveň celoněmeckých) talentů. Fotbalová technika, rozhled na hřišti, fenomenální periferní vidění, na jeho věk sotva uvěřitelné sebevědomí i autorita u starších hráčů – to všechno jasně ukazovalo, jak výjimečný hráč se na bundesligových trávnících objevil.
A ještě jedna věc byla mimořádná – fascinující ladnost a elegance, s jakou se mladý Franz pohyboval. Zejména v Bundeslize, v níž hrály kromě fotbalového kumštu odnepaměti důležitou roli atletická příprava, fyzický fond a síla, to bylo něco mimořádného.
Proto nebylo žádným překvapením, že Beckenbauer ještě v témže roce 1965 nastoupil i za (západo)německou reprezentaci a již v roce 1971 se stal jejím kapitánem, což byla v tomto „mančaftu“ veliká čest i zodpovědnost (kapitánem Bayernu byl už od roku 1968, kdy mu bylo pouhých třiadvacet let).
Fotbal sice ve Spolkové republice nebyl „náboženstvím“ a celonárodní posedlostí jako například v některých zemích Latinské Ameriky (Argentina, Brazílie...), ale jeho popularita byla obrovská a pořád rostla. V již zmíněné sezóně 1968/69 získal Franz Beckenbauer s Bayernem první mistrovský titul, v roce 1972 přivedl německý „nároďák“ k titulu mistrů Evropy po finálovém vítězství nad Sovětským svazem 3:0.
A o dva roky později doma, před svými fanoušky, i k titulu světovému, když Němci ve strhujícím finále porazili Nizozemce, produkující v čele s geniálním Johanem Cruijffem známým též jako Johan Cruyff/Cruijff, tzv. „totální fotbal“, 2:1 (mimochodem, tohle finále, jeden z prvních velkých fotbalových mačů, které jsem viděl, jsem obrečel, tak moc jsem „velkému Johanovi“ a jeho Oranjes fandil)…
„Císařovo“ dlouhé odcházení
Bělehradské finále sice pro Franze Beckenbauera nebyla – po tolika titulech – zase až tak velká tragédie, ale v něčem jej přece jen zasáhla: v Evropě už zkrátka neměl co vyhrát. Rok nato, ověnčený tituly mistrů světa a Evropy, trojnásobným triumfem v tzv. Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ; předchůdce dnešní Ligy mistrů; 1973/74, 1974/1975 a 1975/76) a coby dvojnásobný držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy (1972 a 1976), se podobně jako dříve Brazilec Pelé (v letech 1975–1977) rozhodl popularizovat fotbal (a vydělat si při tom veliké peníze) za „velkou louží“, v USA v týmu New York Cosmos.
Nejednalo se o pouhou epizodu – „císař Franz“ (Kaiser Franz) jak se mu přezdívalo, bral americké angažmá velmi vážně a v letech 1977–1980 zde sehrál 105 zápasů (ve kterých dal 19 branek; za Bayern jich bylo 364 s 44 góly).
Ani to ale ještě nebyl konec. V roce 1980 se Beckenbauer senzačně vrátil do Bundesligy, aby si do roku 1982 osmadvacetkrát zahrál za hamburský SV (bez jediné vstřelené branky), a poté si ještě „střihl“ finální angažmá opět v newyorském Cosmosu v roce 1983 (za který dal další 2 góly). Teprve to bylo jeho finále, teprve to bylo uzavření jeho velkolepé hráčské kariéry…
Trenér mistrů světa, manažer Bayernu a živoucí ikona a legenda
Beckenbauerova fotbalová kariéra ale neskončila ani v roce 1983. Již v následujícím roce byl bez jakékoli trenérské zkušenosti jmenován koučem německého národního mužstva a v roce 1990 s ním získal v Itálii titul mistrů světa, čímž se zařadil mezi pouhé tři lidi, kteří to dokázali jako hráči i na trenérské lavičce.
Následně vedl týmy Olympique Marseille (1990–1991) a „svůj“ Bayern Mnichov (1994, 1996), v němž současně vykonával i vysokou manažerskou funkci (od roku 1994 na pozici jeho ředitele) a jehož byl „živoucí legendou“. Ve finále se pak stal viceprezidentem Německého fotbalového svazu.
Vedle všech výše uvedených úspěchů a poct bylo důležité i to, že se jednalo o nesmírně slušného, čestného, přátelského a noblesního muže, jehož navýsost respektovali a měli rádi nejen jeho spoluhráči, ale i protivníci, což není ve sportu a ve fotbale zvlášť úplně běžné.
Na Beckenabuera ostatně rádi vzpomínali i čeští a slovenští fotbalisté, kteří se s ním během kariéry potkali – včetně těch, kteří ukořistili jeho nesmírně cenný skalp na evropském šampionátu ve Bělehradě v roce 1976. „Džentlmenů, jako byl on, a navíc geniálních, nechodilo po fotbalových trávnících mnoho,“ řekl jeden z nich, již zmíněný Antonín „Tonda“ Panenka. Měl naprostou pravdu.
Tak tedy sbohem Franzi, sbohem „císaři“. Budeš nám všem moc chybět. A nevím jak Vy, přátelé, ale já si dnes večer určitě pustím některý z jeho velkých zápasů, na Jeho počest. A nebude to ten bělehradský, ale nějaký, ve kterém vyhrál. A že jich bylo!
