KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ministrovi financí schází dvacet miliard. Jde o polovinu příspěvku na obnovitelné zdroje energie (OZE). Tu, kterou má dodat stát. Druhou zaplatí občané ve fakturách za elektřinu. Momentálně je to pro vládu velký problém, protože rozpočet je hodně napjatý. Ještě horší jsou dlouhodobé dopady špatného rozhodnutí stavět místo jaderných bloků solární farmy. Tahle „zelená korupce“ nás vychází strašně draho.
Zbyněk Stanjura se ještě zapotí, než vyřeší rébus, s nímž se potýká každý rok. Přičemž nakonec vláda tak jako tak musí zaplatit. Kdyby ty peníze solárním baronům sebrala, hrozí arbitráž a tu by Česko takřka jistě prohrálo.
Nyní se však nezabývejme politickou stránkou věci, kabinet a opozice se nám jistě v tomto směru ještě postarají o pořádnou porci zábavy. Podstatnější jsou ekonomické dopady a rovněž vážná podezření z kriminálního jednání.
Kolik nás to všechno vlastně stojí? Celkovou dotaci elektřiny vyrobené ze slunce během dvaceti let garantovaných cen (tedy do roku 2030) odhadl v roce 2015 Nejvyšší kontrolní úřad na bilion korun. To je strašlivá suma. Vliv na ni nakonec bude mít vývoj cen na trhu, samozřejmě inflace i nově stavěné elektrárny (ty ovšem již získají nižší příspěvek).
Co bychom za ty peníze mohli mít? V dnešních cenách pět jaderných bloků, v cenách roku 2010 šest.
Co máme ve skutečnosti? Necelé tři terawatthodiny solární elektřiny ročně, což je sotva deset procent toho, co vyrobí jaderné elektrárny s instalovaným výkonem 4 GW. Přičemž bychom potřebovali právě další čtyři velké bloky po 1 GW, abychom mohli vypnout všechny zbývající uhelné eletrárny. Na což by nám dnes stačilo 800 miliard korun. Kdybychom se stavbou začali v době slunečního boomu (a místo něj), stálo by to méně a aspoň dva už mohly stát.
Zrekapitulujme si, o co nás Green Deal připravil, co zavinil. Za ten bilion jsme mohli mít nejméně dvanáctkrát více elektřiny, navíc dodávané stabilně, kdy ji potřebujeme a bez dalších stamiliardových nákladů na posílení rozvodné sítě a pořízení baterií.
K tomu jsme mohli ročně uspořit 30 milionů tun CO2, čímž bychom se zařadili mezi premianty ve snižování emisí, měli s předstihem splněny cíle Fit for 55 a ušetřili až tři miliardy euro ročně za povolenky.
Opravdu se těžko věří, že by Zelený úděl mohl být prosazen bez korupce.
Nejsem asi sám, komu je při tom pomyšlení do breku, respektive jím cloumá hněv. Tohle jsou důsledky mizerné zelené politiky na úrovni Evropské unie, kterou protlačilo především Německo a na niž se přiživili naši domácí klima hysterici a protřelí byznysmeni. Nechce se věřit, že jde „jen“ o hloupost a že onen obří tunel nedoprovází masivní korupce. Neboť každý, kdo má základní znalosti o energetice, věděl už před patnácti lety, že se řítíme do průšvihu.
Přinejmenším jde od počátku o pořádnou politickou lumpárnu. Už na samém začátku nám tehdejší spolková kancléřka Angela Merkelová řekla velmi důrazně, že stavbu jádra nám nepovolí – a je místo toho ochotna dát nám výjimky na využívání uhlí. Pokud mělo být cílem snižování emisí, tak to nedává vůbec žádný smysl, ne? Jenomže Němci to také mysleli jinak a hlavně chtěli donutit ostatní země kupovat jejich větrné elektrárny.
Merkelová tehdy počítala s tím, že „energiewende“ sice bude stát ohromné peníze, ale německý průmysl se následně zahojí na tom, že své technologie prodá do celé Evropské unie. To první jí vyšlo, náklady na zelenou transformaci dosahují již nyní kolem půl bilionu euro. To druhé se nepovedlo vůbec, Siemens coby dominantní výrobce turbín dokonce krachuje a potřebuje vládní pomoc. Bohužel, Němci strhli do propasti i nás.
