Když nějaký politik skončí ve funkci, měl by umět odejít. Václav Klaus to, stejně jako Miloš Zeman, nedokázal. Místo role státníka v ústraní spojil své jméno s bizarní stranou Motoristé sobě. Je to jen uražená ješitnost stárnoucího muže, který se mstí své bývalé straně? V podcastu Česká jízda tento fenomén probíral Pavel Vondráček se svým bratrem, dokumentaristou Davidem. A jejich debata odhalila, že za nablýskanou fasádou drahých aut a siláckých póz se skrývají mnohem temnější a hlubší proudy – od psychologického pnutí ve vedení až po dvousetletou tradici českého rusofilství.
Od árijského pozlátka k duchu Karla Kramáře
V politické debatě často hledáme jednoduchá vysvětlení. Proč Václav Klaus, otec kupónové privatizace a symbol návratu na Západ, dnes koketuje s podivnou partou Motoristů a papouškuje ruské narativy?
Moje vysvětlení, které jsem předložil v podcastu Česká jízda svému bratrovi Davidovi, je prosté a drží se principu Occamovy břitvy: Západ ho odvrhl, „pražská kavárna“ ho nikdy nepřijala, a tak se zhrzený obrátil tam, kde mu ještě tleskají – na Východ.
Jenže můj bratr, dokumentarista David Vondráček, který se celý život noří do psychologie politických extrémů, s takovým zjednodušením nesouhlasí. Podle něj je Klausův příklon k Rusku mnohem hlubší a nebezpečnější. Je to prý navázání na tradici, o které jsme si mysleli, že je dávno mrtvá.
Vůdce bez vůle a erotický tmel moci
Naše pitva Motoristů začala u jejich lídra, Filipa Turka. Shodli jsme se, že je to spíše vizuální produkt než skutečný vůdce. „Vypadá jako dokonalý árijský typ z výstav Leni Riefenstahlové, ale je vyprázdněný, chybí mu emoce a vůle k moci,“ shrnul David.
Turek je podle něj hlava bez těla. Dokonalá fasáda, která ale neumí ani dodržet dress code na dostizích v Ascotu, kam si vezme sportovní hodinky k žaketu.
Mnohem zajímavější je však dynamika mezi ním, Klausem a loajálním úředníkem Petrem Macinkou. David v ní vidí zvláštní psychologický jev, který popisovala už Gitta Sereny ve své knize o Albertu Speerovi.
„Je tam jistá chvějivá erotičnost, latentní homosexualismus, který funguje jako tmel v autoritativních mužských spolcích,“ vysvětloval a dodal, že nejde o fyzickou sexualitu, ale o silnou citovou přitažlivost a obdiv mužů k mužům. O onu „lásku chlapa k chlapovi“, která vytváří pevná politická spojenectví.
Když se podíváte na jejich společné fotografie, na obdivné pohledy mladých příznivců k Turkovi a Klausovi, je v tom něco z fanatické úcty k vůdci, co v běžných stranách nenajdete.
Klaus jako novodobý Karel Kramář
Nejsilnější moment naší debaty přišel, když jsme se dostali k ideovým kořenům. Zatímco já trval na zhrzenosti, David rozvinul fascinující historickou paralelu. Klausův obrat podle něj není jen truc, ale vzkříšení ducha prvního československého premiéra Karla Kramáře.
„Zapomněli jsme, jak silné bylo v 19. století české rusofilství,“ argumentoval David. „Moderní český národ se chtěl vymanit z německého vlivu a naivně vzhlížel k Rusku jako k velkému slovanskému dubisku.“ Etalonem této politiky byl právě Kramář, který snil o slovanské federaci pod vládou ruského cara.
„Ta tradice nikdy úplně nezmizela. A Václav Klaus na ni dnes kontinuálně navazuje. Jeho poslední kniha o Ukrajině je čistý Putinův narativ. Není to placený agent, on je autenticky přesvědčený. Je to důstojný pokračovatel ideologie Karla Kramáře,“ tvrdí David.
Z tohoto pohledu není Klaus jen směšný stárnoucí politik, ale postava v dlouhé a temné linii české historie, která se vždy v krizi obracela k Východu. Motoristé jsou pak jen nástrojem, „letadlovou lodí Institutu Václava Klause“, jak se jim přezdívá, která tuto ideologii vnáší do současné politiky.
Dva pohledy do budoucnosti
Naše bratrská debata skončila, jak jinak, neshodou. Já zůstal skeptickým optimistou. Podle mě jsou Motoristé jen „malí voříšci, kteří štěkají, ale karavana jede dál.“ Jejich voličský potenciál je omezený a jejich program je pro většinu lidí jen úsměvnou recesí. Věřím, že mladá, proevropská generace jim jejich sen o návratu do světa spalovacích motorů a ruského vlivu nedovolí uskutečnit.
David je naopak pesimista. Vidí hlubokou frustraci ve společnosti, „sociální neurózu“ v krajích a okresech. Podle něj nesmíme podceňovat sílu protestních hlasů, které vynesou nahoru právě takovéto strany. „Čeká nás geopolitický otřes,“ varoval. „A to auto Motoristů do toho ruského dubiska nenabourá. Ono se u něj zastaví a bude ho obdivně pozorovat.“
Ať už pravdu bude mít jeden, nebo druhý, naše jízda ukázala jedno: za zdánlivě legračním fenoménem se skrývá mrazivý odkaz české historie, na který jsme příliš snadno zapomněli. A je otázkou, zda si na něj včas vzpomeneme, než bude pozdě.
