Dekarbonizace společnosti nás bude něco stát, říká natvrdo „dvojka“ klimatické politiky v Evropské komisi a jeden z nejvýše postavených Čechů v evropských institucích Jan Dusík. Jinak to ale podle něj nepůjde, protože lidstvo míří kvůli klimatické změně do zdi. „Volání po revizi Green Dealu je rozhodně opodstatněné, ale je to vlamování se do otevřených dveří, protože s přehodnocením předpisů se počítá od začátku a je to v nich zakotvené,“ reaguje zástupce generálního ředitele pro klimatickou politiku v Evropské komisi na skepsi, která zní z Česka na adresu zelenání Evropy a upozorňuje, že šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová má teď k prosazení svých cílů silnější mandát než v předchozím období.
Po červnových volbách máme nové složení Evropského parlamentu. Co to znamená pro Green Deal?
Ursula von der Leyenová předstoupila před parlament se svou strategickou agendou pro příští období a získala 401 mandátů – potřebovala 360. Její mandát je tak silnější než před pěti lety. Zcela jasně říká, že chce zachovat kontinuitu toho, co Evropská komise započala v jejím prvním období, včetně Green Dealu, a v pokračování těch opatření. To znamená, že ten mainstream v Evropském parlamentu, který podpořil Ursulu von der Leyenovou, vlastně souhlasí s tím, že ten směr bude pokračovat.
Nicméně nové složení Evropského parlamentu je teď k tomu plánu skeptičtější…
Samozřejmě to neznamená, že to nebudou těžké debaty a že tam nebudou snahy ten balík demontovat, dělat projednávání složitější a již dohodnuté cíle revidovat. Ale vlastně ten nejdůležitější signál volby staronové předsedkyně Evropské komise je, že Green Deal pokračuje a významná část Green Dealu týkající se klimatické politiky dál směřuje k úplné dekarbonizaci v roce 2050.
V Česku se před volbami zdálo, že během voleb Green Deal nikdo nechtěl. Téměř všechny strany se proti němu vymezovaly. Jak je to vlastně z celoevropského pohledu?
Debata v Česku je oproti západní Evropě posunutá. Míra skepse vůči opatřením na ochranu klimatu je tady větší. Nicméně, když se podíváme na průzkumy veřejného mínění napříč Evropskou unií, i v Česku je většina, která podporuje klimatická opatření. Dosud jsme se zabývali hlavně opatřeními v energetice, potažmo v průmyslu, trochu v zemědělství. Abychom dosáhli uhlíkové neutrality, opatření budou muset jít dál a budou se přímo dotýkat života lidí.
Na trhu jsou emisní povolenky, které tlačí firmy, aby přešly na bezemisní technologii. Není to zákaz, ale daň svého druhu.
Můžete uvést nějaké příklady?
Jakými auty a na jaká paliva budou lidé jezdit, čím budou topit. K tomu, aby se podařilo dekarbonizovat, v podstatě musíme dekarbonizovat celou společnost. Musí se to týkat i zemědělství, které je tradičně vůči těmto změnám velmi rezistentní.
To ale znamená, že ty změny budou bolet a budou mít sociální dopady…
Toho si je EU vědoma a je to zohledněno v dopadových analýzách a balíku sociálních opatření. Když vypíchnu jedno, je to Sociální klimatický fond, který má být zaměřený na zmírnění sociálních dopadů a na zabránění energetické chudobě a chudobě týkající se dopravní obslužnosti. Proces to není jednoduchý a bez překážek. Ty balíčky se ale vzájemně doplňují a měly by ty negativní sociální dopady co nejvíce zmírnit a současně splnit klimatické cíle.
Takže společnost je nastavená tak, že chce něco s klimatem dělat, ale lidé nechtějí nést ty náklady a změnit svůj život?
Částečně to tak je. Každý má ochranu klimatu na žebříčku priorit jinde a jsou skutečně mnozí lidé, kteří mají problémy vyjít od výplaty k výplatě. Po začátku války na Ukrajině jsme viděli, jak se tahle skupina ocitla v riziku energetické chudoby. Je vidět, že pro sociálně slabší lidi jsou vyšší náklady na energie důležité, a na ty je nutné ta opatření zaměřit.
Na druhou stranu se také do energetiky v EU kvůli tomu investuje.
Jediný pozitivní produkt války na Ukrajině je to, že EU nasměrovala další prostředky k tomu, aby se snížila energetická náročnost a zvýšily se úspory. Takže to možná trochu paradoxně podpořilo dekarbonizaci.
A také nás to více emancipovalo, co se týče energetické závislosti na Rusku, které nikdy nemělo zájem, aby se Evropa zbavila fosilních paliv.
Samozřejmě. Rusko se sice zapojuje do mezinárodních jednání, ale určitě nepatří k hlavním pozitivním silám. V Rusku bude přechod na bezuhlíkovou ekonomiku asi ta nejdelší cesta.
Jan Dusík
Nyní působí jako zástupce generálního ředitele pro klimatickou politiku v Evropské komisi. Dusík dlouhodobě působil na Ministerstvu životního prostředí ČR, kde se věnoval mimo jiné přístupovým jednáním a vztahům s EU v oblasti životního prostředí. Úspěšně koordinoval české klimatické diplomatické aktivity během českého předsednictví Rady EU v roce 2022 a vedl ministerská jednání na COP27 jménem EU. Je také významným členem arktického programu Světového fondu na ochranu přírody (WWF). V minulosti zastával pozice náměstka ministra pro ochranu klimatu, hlavního poradce pro strategické zapojení v Arktidě a Antarktidě při Programu OSN pro životní prostředí a regionálního ředitele pro Evropu v téže organizaci v Ženevě.
V kampaních často zaznívají slova jako zrušení Green Dealu, ale když se podíváme na firmy, ony už nějakým způsobem začínají dlouhodobě počítat s tím, že je tady něco nastartovaného a že to budou muset plnit. Jde vůbec Green Deal ještě zrušit, když je to takhle rozjeté?
Když se řekne jednou větou: Zrušíme, opravíme nebo předěláme Green Deal, je to poměrně laciné volební gesto. Řada stran věděla, že to nejde snadno zrušit nebo jednoduše předělat. Bylo to jen lákadlo na voliče a Green Deal byl fackovací panák. Lidé si často ani nedovedou představit, co se pod ním skrývá.
Jaké zaznívaly lži?
Že nejsou žádné dopadové studie. Není to pravda, všechno je to doprovázeno poměrně detailními studiemi. Ale tím, že se to celé zkoncentrovalo do strašáka, aby se vyvolal dojem zlého Bruselu, který nám něco diktuje a kvůli kterému tady od roku 2035 přejdeme z aut se spalovacími motory rovnou na stromy. Je pravdou, že ta cesta bude náročná, bude to něco stát, ale prostředky, které jsou v celém tom systému, zejména díky emisnímu obchodování, jsou poměrně velké. Do velké míry si navíc jednotlivé státy rozhodují, na co je použijí. Důležité je, aby je státy použily co nejchytřeji.
Co by se stalo, kdyby Evropa ten problém ignorovala?
Ocitneme se na planetě, kde bude obtížné žít. Vlivy neřešené změny klimatu se také projeví na propadu hrubého domácího produktu, který se pro Evropskou unii odhaduje v tomto století zhruba kolem sedmi procent. Ekonomické dopady navíc významně převýší náklady, které by byly spojené s dekarbonizací, o zhoršení kvality života nemluvě.
Když se vrátím k firmám. Jak se Green Dealu přizpůsobují?
Naprostá většina podniků si uvědomuje, že je to jednosměrná cesta. A primárně potřebují jistotu regulaci pro své plánování. Čili když to vezmu na příkladu aut se spalovacím motorem, automobilky vědí, že v roce 2035 už nebude reálně možné prodávat nová auta se spalovacím motorem.
Budou zatíženy plným poplatkem za emise, takže budou hůře prodejné. Automobilový průmysl teď ví, že má jedenáct let na to, aby se na to připravil a aby upravil výrobní postupy. A podobně to bude fungovat i v energetice. Vzpomínám si na českou debatu, kde se řešilo, jestli má být konec uhelných elektráren v roce 2038 nebo 2033, ale v reálu lze očekávat, že ten odchod od uhlí bude ještě dříve.
Uhlí bude ekonomicky nevýhodné a bude vytlačeno jinými technologiemi, které budou levnější. To je celá podstata toho evropského systému, že nás trh s emisními povolenkami postupně provede přechodem.
Takže když někdo říká, že chce Green Deal zrušit nebo ho nějak zásadně revidovat, vnáší do toho trhu i nějakou nejistotu a může to byznysu i škodit?
Do určité míry ano. Myslím, že to bylo vidět na příkladu právě automobilového průmyslu, jehož zástupci říkali: Prosím vás, už jste nám to takhle schválili, my už jsme na té cestě. A nejhorší, co by se nám mohlo stát, je, když nám to za dva roky změníte a budeme celé ty plány muset předělávat. Samozřejmě, když se podíváme na výrobu aut, tak to nejsou jenom velké automobilky, ale jsou to celé navazující řetězce subdodavatelů, takže je potřeba o tom přemýšlet v širším kontextu. Dostatečná jasnost, předvídatelnost a časový náběh regulace je asi to nejdůležitější, aby se na to průmysl mohl připravit.
