Audioverze
Staráme se dostatečně o české kulturní zdraví? Všichni si rádi po náročném dni pustíme příjemnou písničku, pobavíme se u dobrého filmu a když chceme, s nadšením vyrazíme do divadla na kvalitní hru. Ale vidíme za všemi těmi uměleckými kousky reálné bytosti? Osobnosti, které také potřebují platit nájem, mít určité jistoty a pracovat v kvalitních podmínkách? „Od roku 1991/1992 se honoráře téměř nezvýšily, umělci dělají pořád za stejné peníze a ještě se jim diví, že chtějí někdy zaplatit zkoušky. Myslím si, že pokud se soukromý producent rozhodne dělat jakýkoliv titul nebo show, měl by mít peníze i na výrobu,“ říká v novém díle podcastu jeviště Lukáš Vilt a doplňuje: „Umělec nemá zastání od státu, jako je to v západních zemích, že by soukromý producent měl zaplatit za práci. On platí až za výkon. A to je potřeba srovnat a uchopit. Ale ze strany státu, protože logicky když to bude producentovi umožněno, tak to bude dělat.“
Se státní sférou má již od covidu Lukáš Vilt, tanečník, choreograf a také programový a projektový manažer divadla Nová Spirála, projektový manažer hudebně vzdělávacího projektu Karol a Kvído, své zkušenosti. Během pandemie ho nebavilo sedět doma se založenýma rukama a čekat, a tak spolu s Radkou Pavlovčinovou, Petrou Horváthovou a Karolínou Skrčenou založili spolek Kulturní sféra, aby se dostali k informacím hned a mohli umělce z tzv. šedé zóny průběžně informovat o tom, na co se mají nachystat a kde mohou čerpat případnou podporu.
Onou šedou zónou je oblast, o které stát vůbec netuší, kdo pod ní spadá a o kolik umělců se má vlastně zajímat. Jde o umělce, tvůrce na volné noze, technické složky, jako jsou osvětlovači, garderoba, technici, kteří v tu dobu nevěděli, na co přesně mají nárok.
„Během covidu jsem zjistil, že stát vůbec neví, kdo, jak a čím přispívá do státní kasy. Začali jsme s kolegy ze zahraničí zjišťovat, jak to vlastně je, že tam je umějí spočítat. Já jsem se u nás dovolal na statistický úřad a oni nám vypočítali podle jejich parametrů, že nás je v kultuře asi 1 238, což je totální nesmysl. Podle divadelního institutu je to odhadem kolem 300 až 400 tisíc osob, což je rozdíl,“ říká Vilt.
Se snahou podpořit umělce v kvalitních podmínkách pokračoval i po covidu, byť už jen jako umělec jednotlivec. Na začátku června vystoupil Lukáš Vilt spolu s Petrou Horváthovou na půdě Poslanecké sněmovny v rámci diskuze o statusu umělce, kam byly pozvány také asociace, které se tomuto tématu věnují a chtějí znovu připomenout, že je změna potřeba. O její prosazení se snaží kontinuálně již přes deset let.
O čem je tedy řeč? Status umělce, který by mohl narovnat podmínky pro umělce, přirovnává Vilt např. ke komorám pro lékaře či právníky. „Právníci nebo lékaři mají své komory a jsou tam nastavená jasná pravidla. V případě, že se tam ten právník nebo lékař zapíše, zaplatí poplatek, že je lékař/právník. To stejné by mohl dělat umělec u nás. V tu chvíli ho má stát podchyceného, že je to umělec, protože je v té ‚komoře‘. Ví o něm, on přispívá do nějakého balíku peněz a mohl by z něj po nějaké době i čerpat podporu. Jsou různé varianty, jak to nastavit. Např. odvést počet odpracovaných hodin u soukromého producenta, který to musí doložit. A to jsou ta pravidla pro producenta, která tady teď nejsou,“ vysvětluje Vilt.
A doplňuje důležitou věc. „Je to něco neuchopitelného pro běžného člověka, který chodí do divadla, kouká na televizi, seriály. Jsou tam herci, kteří jsou často na volné noze, a spousta dalších profesí. Kdyby ti lidé nefungovali, diváci nemůžou koukat na televizi, poslouchat rádio, pouštět si písničky, neplatily by se koncesionářské poplatky. Točí se tady velikánský koloběh financí, v tuhle chvíli je to ale jedna velká džungle. Nemá to řád, systém. Kdo si co vybojuje a ukrojí, tak má. A já si myslím, že je to špatně a je škoda, že to tak je.“
Podle Vilta je také problém, že všichni spoléhají na to, že jsi jeden z mnoha a za tebou je dalších deset umělců, kteří danou práci udělají levněji. „Umělci a tvůrci sami sebe podhodnocují. Důležité je uvědomit si svou cenu na trhu a nebát se říct, ne já to dělat nechci. Mám svá pravidla, svou hodnotu, své zkušenosti a ta cena je taková. Je to těžké na psychiku být nějakou dobu bez práce, ale dokud si budeme podhodnocovat svou práci tím, že ji přijmeme, nic se nezmění, protože status umělce stále nefunguje,“ míní Vilt.
◆ Jak přistupují producenti ke studentům?
◆ Co je třeba, aby si umělci hlídali sami?
◆ Jak vypadá finanční gramotnost v umělecké branži?
◆ A která ministerstva mezi sebou musí spolupracovat, aby se něco změnilo?
I o tom mluví v podcastu Jeviště Lukáš Vilt.
