Vladimír Dzuro začínal jako vyšetřovatel na pražské kriminálce. Díky dobré znalosti angličtiny a vytrvalosti ale po dvanácti letech praxe začal jako první Čech pracovat u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a byl tím, kdo zatkl vůbec prvního válečného zločince od dob druhé světové války. Předcházela tomu ale půlroční práce a silná zkušenost s odkrytím a exhumací masového hrobu. „Samotné vyjmutí těl je fyzicky náročná práce, jelikož jednotlivá těla jsou k sobě doslova přilepena rozkládající se tkání. Je to takový zápas, při kterém jsme těla doslova vytrhávali ze země. Byl to velmi fyzický zážitek. Jeden antropolog to nazýval „giving birth to the dead“. Byla to pro mě obrovská škola života, na kterou jsem tehdy asi nebyl zcela připravený,” vysvětluje Vladimír Dzuro. (Upozornění: fotogalerie obsahuje drastické záběry.)
Z pražské kriminálky jste se dostal na Národní ústřednu Interpolu a do mise UNPROFOR v Jugoslávii. Co Vás tehdy lákalo na práci v zahraničí?
Vždycky jsem se chtěl učit anglicky. Když jsem ale chodil do školy, tak jsme měli jen ruštinu. Tak jsem poslouchal alespoň Radio Luxembourg a doufal, že se to snad někdy budu mít možnost naučit. Hned, jak to bylo po revoluci možné, pustil jsem se do studia a následně zaklepal na dveře centrály Interpolu v Praze. Měl jsem představu, že budu pronásledovat mezinárodní zločince, tak to ale tehdy vůbec nebylo. Moje práce spočívala především v analýzách informací, papírování a překladech. Dost mě to zklamalo. Švagr mi tehdy ale přinesl letáček, který informoval o náboru pro mírovou misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit, a vyšlo to. Vyslali mě do Sarajeva, což byla moje první zkušenost s prací mimo republiku. Lákalo mě to i proto, že když člověk nemá možnost porovnat své schopnosti s tím, jak to funguje v zahraničí, tak může mít pocit, že nepracuje dost efektivně. A to zjistíte jen tím, že to zkusíte. Bylo to pro mě velice obohacující jak z osobního, tak profesního pohledu.
