Před smrtí dostali cigarety a půl litru piva. Pak přešli několika kroky malý dvorek, kde na ně naposledy dopadly paprsky slunce, a vešli do budovy z červených cihel. Uprostřed stála gilotina a nad ní traverza s kovovými háky, na kterých mistr popravčí se svými pomocníky odsouzené věšel. Tak vypadala poslední cesta českých vlastenců, členů odboje, které nacisté popravovali v berlínské věznici Plötzensee. Daleko od domova, bez možnosti před smrtí vidět ještě své blízké. Přestože Čechoslováci byli ve zdejší věznici druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích, berlínská káznice stále zůstává poněkud ve stínu známější pražské Pankrácké sekyrárny, přestože zde padly stovky hrdinů československého hnutí protinacistického odporu.
V Berlíně zemřelo 667 statečných Čechoslováků
Berlínská věznice Plötzensee byla otevřena v roce 1879 a sloužila především jako káznice pro trestance, kteří byli odsouzeni k nižším trestům. Tato situace se ale výrazně změnila poté, co moc v Německu převzal Adolf Hitler, který z věznice udělal jedno z hlavních míst, kde na svůj osud čekali členové podzemních hnutí odporu. Po invazi do Československa v březnu 1939 zde pak byli vězněni i účastníci českého protinacistického odboje. Mnohé z nich tu nacisté také popravili.
Čechoslováci byli dokonce druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích. Nacisté zde v období války dle oficiální publikace Executions in Plötzensee prison zabili 2 883 lidí, z toho 667 bylo československé národnosti. Nejkrvavější byl rok 1943, kdy nacisté popravili skoro polovinu všech obětí za celou dobu války.
Vězni museli spát s pouty na rukou. Byla taková zima, že na oknech vevnitř visely krápníky
Vzhledem k tomu, že personál věznice sestával většinově z Němců, nemohli uvěznění čeští vlastenci spoléhat na žádné úlevy. „Přikazují nám, abychom se do naha svlékli a všechno odložili. Venku je mínus 25 stupňů, na chodbách je mráz, dozorci v chodbě mají na sobě kožichy. Třeseme se zimou. Prohlížejí nám chodidla, hrabou mezi vlasy, strkají nám své nečisté pracky do úst, prohlížejí patra úst, rozkrok. (…) Dozorce je surový a hrubý, lomcuje námi a v každé větě připomíná, že jsme zde bez práv a za jediným účelem, abychom krmili matku gilotinu,“ popisuje v knize Dům mrtvých v Plötzensee vězněný odbojář Jaroslav Cebe-Haberský.
Spolu s dalšími vlastenci obýval ve věznici nechvalně známý „Haus III“, kde byly cely smrti. V těch byli trestanci nejdříve po jednom, ale kvůli přeplněnosti věznice, jak Cebe-Haberský také popisuje, následně jednu celu obývali dva lidé. To umožnilo vězňům krátit si čas alespoň společnými diskusemi. Komunikace pak probíhala i mezi celami, a to pomocí vyťukávání morseovky o sousedící stěny. „Okno bylo pokryto krápníky ledu, které kapaly až na podlahu. Stěny plné špíny, pavučin, nečistoty. Třásl jsem se zimou a hladem. Obojího jsme měli ještě zakusiti dost,“ popisuje svůj nástup do věznice Cebe-Haberský. Vězni navíc museli v noci spát s kovovými pouty na rukou, což jim stěžovalo možnost alespoň částečně pohodlného odpočinku.
