Přes všechny sankce a hrozby největší vojenské mocnosti dějin vychází severokorejský režim zatím ze souboje se zbytkem světa jako suverénní vítěz. Přítrž jeho zpupnosti může učinit Čína – i když jinak, než se obvykle tvrdí.
Je to souboj tak nerovný, že by se snad ani neměl odehrát. Ostatně, FC Blšany taky nevyzývají k utkání fotbalovou Barcelonu.
Jen jedno číslo pro srovnání: Spojené státy vydaly na vývoj bojového letounu F-35 přes 400 miliard dolarů. Celoroční produkci severokorejské ekonomiky by si za to mohly koupit dvacetkrát, a ještě by zbylo na několik Pandurů.
Přesto je to v posledních měsících právě Severní Korea, kdo v diplomatickém duelu s Washingtonem tahá za delší konec provazu. V tomto roce odpálila 23 raket, z nichž jedna přeletěla Japonsko, další by mohla doletět nad kterékoliv severoamerické město a navrch odpálila to, co sama označuje za vodíkovou pumu. A americká reakce?
„Sedněme si ke stolu, ať už kulatému, nebo čtverhrannému, to je jedno, a bavme se klidně o počasí.“ Čerstvá slova amerického ministra zahraničí Rexa Tillersona, která nelze přeložit jinak než jako projev zoufalství, ba přímo žebrání o diplomatické rozhovory. Zjevná narážka na americkou porážku ve Vietnamu těmto slovům dodává korunu trapnosti (rozhovory u „čtverhranného stolu“ požadovali po USA vietnamští komunisté v závěru vietnamské války, za účasti Washingtonu, Severního a Jižního Vietnamu a Vietcongu). Vedle Trumpových vyhrůžek vymazáním z mapy symbolizuje Tillersonův přístup méně viditelnou, ale možná podstatnější tvář americké diplomacie vůči Severní Koreji.
Jak je možné, že vládce země, ještě před pár lety zmítané hladomorem středověkých rozměrů, vodí USA za nos? Tady jsou některé podstatné důvody.
