Pokud se zeptáte státních zástupců, proč stíhají lidi i v kauzách, které nedávají objektivně příliš smyslu, většinou řeknou, že jim nic jiného nezbývá. Nařizuje jim to údajně trestní řád, jehož původní znění mimochodem pochází ze začátků komunistických 60. let. Excesy žalobců už ale nabývají takové intenzity, že není možné, aby se nad nimi jen dál mávalo rukou. Pokud státní zástupci uplatňují pravidla trestního procesu takto přísně na nás, musí je tak chápat i pro sebe. Podezřelými ze spáchání trestného činu zkrátka budeme při sebemenší zámince úplně všichni. I někdejší prokurátoři.
Na chybnou práci s důkazy, zkomolení toho či onoho nebo pozapomenutí důležitých faktů se můžeme dívat v zásadě dvěma způsoby. Jako na nechtěné, pokud máme dobrou vůli, nebo jako na chtěné, pokud ji nemáme, nebo mít nechceme.
Státní zástupci v tom mají poměrně jasno. Odkazují přitom na trestní řád a v něm obsažené zásady. Například na třetí odstavec jeho druhého paragrafu: „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“ Nebo na následující odstavec, podle něhož postupují orgány činné v trestním řízení v zásadě „z úřední povinnosti“.
