FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Mám z té první srpnové dekády takový pocit, že se nic neděje, že je okurková sezóna. Pravda je spíš taková, že všechno, co se děje, už nás otravuje, obtěžuje a nudí, ať by to bylo fakticky sebevýznamnější.
Je to ten známý princip, kdy kapky vody dopadají po věky na stejné místo na kameni – změnu postřehneme po tisíciletích: měkká voda vyhloubila v tvrdém balvanu nezacelitelnou prohlubeň. Takže tu máme válku na Ukrajině, ale replikované záběry zkázy a spouště už v nás nevyvolávají stejný pocit děsu jako zpočátku. Máme tu migrační vlnu, vlnu vracejícího se covidu, vlnku opičích neštovic, dorážejí na nás vlny sucha a vlny požárů, kolem nás se vlní inflace a ceny (hladina stoupá), vlny, kam se podíváte.
Ale my už jsme si nějak zvykli. Otupěli jsme. Rozjeli jsme se na dovolené. Vždyť ono je to stejně jedno. My s tím nic nenaděláme a ti, kteří by s tím (aspoň podle našich představ) něco mohli nadělat, si ostatně také vzali prázdniny. A když oni, tak proč ne my? Do voleb jsme relativně v bezpečí. A pak … ono se to nějak vyřeší.
Řešení: Stát natiskne pár dalších peněz, deficit se prohloubí: státní deficit je přesně ta věc, kterou nikdy nikdo nesplatí. Natištěné prachy se použijí ke kompenzacím. Čím nejasnější bude jejich smysl a struktura, tím lépe: kompenzace jsou přesně ta věc, která nic nekompenzuje. Na co nebude, na to se použijí dotace. Čím zbytečnější budou, tedy čím více dalších cyklostezek, akvaparků a jiných nezbytností za ně pořídíme, tím lépe. Potřebujeme jich co nejvíce, protože co nejvíce dotací znamená co největší míru přerozdělování. Čím vyšší míra přerozdělování, tím více bohatství lze odebrat tam, kde se tvoří, a přesunout je tam, kde se vypaří.
