Dnes si připomínáme další důležité výročí, 100 let od takzvané Martinské deklarace, kterou se k samostatnosti a společnému národu přihlásili Slováci. K dotvoření Československa však došlo až po mírových konferencích v roce 1919, z mezinárodního pohledu bychom tak měli výročí vzniku samostatného státu slavit až příští rok. Myslí si to alespoň děkan pražské právnické fakulty a právní historik Jan Kuklík. Prosazení republiky, její podoby a následně i jejích hranic se totiž podle něj podařilo až po roce 1918. Velmoci v té době totiž mohly o osudu První republiky rozhodnout ještě zcela jinak.
Češi byli na samostatnost připraveni a dokázali ji na pařížské mírové konferenci obhájit, uvedl u příležitostí oslav 100. výročí vzniku samostatného československého státu děkan pražské právnické fakulty a profesor právních dějin Jan Kuklík. Stalo se tak na multioborové konferenci Na prahu nové doby, kterou pořádala ve spolupráci s dalšími partnery Akademie věd ČR, a to od minulého pátku až do tohoto pondělí. Kuklík na akci mluvil o mezinárodních souvislostech vzniku nového státu.
Jak připomněl, svou roli na mírových konferencích sehrál zejména skvěle připravený ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. Z mezinárodního pohledu tak byl pro existenci samostatného Československa v porovnání s rokem 1918 důležitější až rok 1919, kdy vítězové první světové války akceptovali existenci republiky v její tehdejší podobě, i když přesné dořešení státních hranic ještě nějakou dobu trvalo.
Velmocím šlo spíše o Balkán než o Československo
Bez mezinárodního prvku by Československo podle Kuklíka nevzniklo. Bylo totiž podle něj nutné, aby velmoci přistoupily k myšlence, že se Rakousko-Uhersko může rozpadnout. K tomu ale podle profesora následně došlo bez ohledu na Československo, ale vzhledem k uspořádání na Balkáně. Proto ostatně spolupracoval Tomáš Garrigue Masaryk s jižními Slovany, jak říkal. K důležitým patřily podle Kuklíka rovněž otázky spojené s polským územím.
Československo podle děkana pražské právnické fakulty vyjádřilo svou vůli k samostatnosti na mezinárodní úrovni zejména prostřednictvím legií, které dokazovaly, že je za ni národ ochoten bojovat. Zároveň šlo ale podle něj o vývoj v Rusku, zejména proto, že tam působily nejsilnější československé jednotky.
Jako klíčové se tak jeví rovněž vyjednávání o právním postavení legií, zlomem se stal duben 1918, kdy se Milanu Rastislavu Štefánikovi podařilo v Itálii dojednat právo na státní samostatnost, což podle děkana změnilo mezinárodní právo. Důležitou roli ale podle něj sehrály například i krajanské organizace, které exilové aktivy významně finančně podporovaly.
Československo vzniklo, dál ale platily rakouské zákony
Velkolepé oslavy spojené s letošním 28. říjnem tak mohou kontinuálně pokračovat dál, alespoň z právního pohledu. INFO.CZ v sérii textů připomene i 100. výročí existence prvních československých zákonů. V seriálu Právní osmičky tak navazuje na některé důležité legislativní milníky spojené se srpnovou okupací v roce 1968, kterým jsme se již věnovali v předchozích týdnech.
Právě o prvních právních předpisech ostatně na zmíněné konferenci mluvil legendární profesor právní historie a emeritní děkan Univerzity Karlovy Karel Malý.
Šlo zejména o takzvaný recepční zákon, který sepsal pozdější ministr financí Alois Rašín. I když podle něj „samostatný stát československý vstoupil v život”, zároveň dál platily rakouské zákony. Národní výbor totiž musel zabránit anarchii, až do sepsání nových předpisů se tak měli lidé řídit stávajícími pravidly.
Klíčové pak byly obě prvorepublikové Ústavy. Nejprve ta prozatímní z listopadu 1918, následně ta stálá z roku 1920. Těmto právním předpisům se ale budeme věnovat až v dalších pokračováních tohoto seriálu.
Profesor Malý vyjádřil rovněž svůj obdiv k úrovni prvorepublikových právníků, kteří vytvářeli československou ústavnost, a to i přes svou výchovu na rakouských univerzitách. To je mimochodem rozměr, který se často opomíjí.
Malý ale připomněl rovněž další důležitou a taktéž ne úplně zřejmou souvislost. Obtížnější než napsat nové právní normy byla podle něj nutnost vytvořit nové právní vědomí. Lidé si totiž zvykli na monarchii a vztah k novému státu si teprve museli vybudovat.
