KOMENTÁŘ ADAMA STAWARITSCHE | Nedávno jsme si připomněli 100leté výročí prvorepublikové Ústavy. Ta je stále aktuální a může být rovněž podstatným zdrojem inspirace v souvislosti s pandemií koronaviru. Zápas o demokracii samozřejmě nelze srovnávat s virovou infekcí, přesto zde však jistá paralela je. Z tehdejší Ústavy totiž vychází množství dnešních práv a svobod, které jsou právě nyní zkoušeny a jejichž význam si tak naplno uvědomujeme.
V roce 1918 skončila první světová válka a Rakousko-Uhersko se ocitlo na konci své existence. Soustátí desítek národů vyčerpané válkou, ekonomickou nestabilitou a zejména nespokojeností velké většiny svých obyvatel nemohlo potkat jiný osud než zánik, což podstatně ovlivnilo mapu Evropy i dějiny starého kontinentu na celé další století. Ústavní vývoj u nás však nebyl ovlivněn jen nutným zánikem Rakouska-Uherska, nýbrž zejména semknutostí, vytrvalostí a nezlomnou vůlí českého národa na cestě za samostatností.
Přijetí Ústavní listiny Československé republiky o šesti hlavách, která přežila více než čtvrtstoletí a po celou tuto dobu dávala rámec demokratickému ústavněprávnímu vývoji v Československu, totiž nebylo zpočátku vůbec jednoznačné, neboť bylo nutné přijmout takové její znění, které bude přijatelné pro Čechy, Slováky, všechny národnostní menšiny i politické strany. Kompromis byl však nakonec nalezen a Ústava na našem území platila až do 9. května 1948, kdy byla nahrazena komunistickou Ústavou Československé republiky. A až teprve čas nám ukazuje, jak dobrým kompromisem Ústava z roku 1920 byla.
