KOMENTÁŘ VÁCLAVA VLKA | Jednou z výhod rozvinuté soudní soustavy a ochrany objektivních práv jedince je, že každý se může domáhat posouzení jeho věci u spravedlivého soudu. To má vedle nesporné výhody existence právního státu též synergický efekt, že žalovat se dá kde co a kde kdo. A nenápadné výsledky žalob, zejména na správním poli, přináší dopady často netušené.
Roztomilá byla žaloba projednávaná městským soudem, která zaručila právo úplných šílenců na to, aby byly vydávány právní předpisy v souladu s jejich politickým přesvědčením o klimatické záchraně lidstva. Jeden z těchto „přelomových rozsudků“ nenápadně vydal Nejvyšší správní soud, když rozhodoval o kasační stížnosti čtyř odvolaných členů dozorčí komise Radou České televize. Podstata sporu je vedlejší, zábavný je jeho právní výsledek.
V bodech 28 a 30 předmětného rozhodnutí totiž dospívá k závěrům, že kroky České televize v této věci jsou v rozporu se zákonem, neboť „lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem stanoveným zákonem“. O kus dál pak doslovně hovoří o tom, že s ohledem na zásah dělby státní moci… Problematice se hezky pověnoval advokát Michael Mann a celkem přesvědčivě vyložil, že Rada České televize, tedy podle názoru soudu, uplatňuje státní moc.
To jinými slovy znamená, že Česká televize přestala být samostatným veřejným ústavem odděleným od státu. I když má svůj vlastní zákon, jedná se tedy o televizi státní a zřejmě stejné dopady to bude mít na Český rozhlas. Tuto revoluční myšlenku nepochybně brzo někdo uchopí do svých rukou. Myslím, že dokonce přesně vím kdo a zřejmě bude nezávislost fuč. Nebo se přece jen dočkáme nového odůvodnění úvah Nejvyššího správního soudu ve stylu odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil?
