KOMENTÁŘ | Když ministerstvo pro místní rozvoj v dubnu letošního roku ústy svého šéfa Ivana Bartoše ohlásilo záměr zavést dočasná opatření k urychlení výstavby bytů mimo jiné pro uprchlíky z Ukrajiny, rozproudila se debata, zda je celkové počínání nové vlády na poli stavebním a sociálním koncepční. Snaha o řešení palčivé potřeby najít domov pro desetitisíce až statisíce příchozích je nadmíru pochopitelná, navržená a již i schválená cesta k cíli už ale působí méně přesvědčivě. Protože jak víme z nedávné minulosti, různé dodělávky nekvalitních předpisů šité horkou jehlou a spojené s jednorázovými akcemi kvalitní pomoc obvykle nepřinášejí.
Nedávný masivní nápor uprchlíků z válkou zasažené Ukrajiny naplno obnažil letitý problém tuzemské bytové politiky. Chybí vhodné prostory, kam by se s podporou státu či obcí mohli uchýlit lidé trpící bytovou nouzí či společenským znevýhodněním. O řešení nedostatku sociálního bydlení se totiž léta stále jen hovořilo, aniž by kdokoliv ve skutečnosti přiložil ruku k dílu. Současná vláda nyní na situaci zareagovala dočasným zjednodušením stavebního řízení pro vybrané stavby určené k bydlení a poskytování souvisejících služeb občanské vybavenosti a vyčleněním finančních prostředků pro samosprávy, abychom stihli deficit novou výstavbou dohnat. Přichází tak znovu přístup v podobě tvorby ad hoc výjimek a oklik z platných pravidel.
Mnohé podobné snahy o „zjednodušení“ povolovacích procesů skončily v minulosti téměř vždy neslavně. Stavební předpisy se jen o něco více nafoukly a nakonec se ve spleti pravidel vyznal opravdu málokdo. Pro příklad lze uvést novelu stavebního zákona účinnou od 1. ledna 2018, která zavedla změnu v posuzování souladu staveb s územním plánem. Novinka mnohde způsobila naprostou paralýzu úřadů. Například ve známém případu Černošic, kde se vyřizují závazná stanoviska pro celou Prahu-západ, se na stanovisko čekalo i více než rok.
