PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Už několik týdnů ve Filozofóru poukazuji na to, že České republice chybí kvalitní krizové zákonodárství. Podobný tón začal zaznívat i od některých dalších komentátorů.
David Klimeš na Aktuálně.cz klade otázku: „Opravdu na cokoliv nečekaného v Česku potřebujeme nouzový stav, během kterého za krádež pěti housek můžete jít na rok a půl do vězení? Odpověď zní: bohužel ano.“ O houskové kauze jsem zde psal před mnoha měsíci. Musím komentátorovi přitakat. Ne však úplně, pokud jde o závěr Klimešova článku, kde dospívá k závěru, že „demokratický právní řád se pozná podle toho, že dává exekutivě jen ty pravomoci, které nezbytně potřebuje“. Nepozná.
V Právnickém klubu nedávno zazněla řada myšlenek při debatě o ústavní a právní povaze tolerance. Profesor teorie státu a práva a ústavního práva Aleš Gerloch, připomněl zvláštní dualitu, kterou do českého státoprávního systému vnesla před třiceti lety ústava – jak se traduje, propagátorem této myšlenky byl především ústavní soudce prof. Vojtěch Cepl. Kdo se kdy zabýval teorií a praxí dělby moci, jistě si uvědomí onu specifickou podobu vnitřní dělby: moc zákonodárnou reprezentují dvě parlamentní komory, z nichž každá má jiný způsob kreace i jiné úkoly a pravomoci, leč v mnoha ohledech se překrývají; moc exekutivní se jistým způsobem dělí mezi vládu a prezidenta republiky; moc soudní do určité míry separuje systém obecných soudů na jedné straně a Ústavní soud na straně druhé. Nic proti tomu. Jen je třeba zamyslet se, kde ještě jde o promyšlený a žádoucí systém tvořený pověstnými brzdami a rovnováhami a kde o dysfunkční bipolaritu.
