FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Minulé dny byly ve znamení prezidenství. Nestalo se nic zvláštního, což je pro mediální frontu vždy signálem, že je třeba začít s odbornými i pseudoodbornými úvahami. Jsou to takové miniokurkové sezóny, které nahradily tu tradiční, letní, kterou ještě mnozí z nás dobře pamatují. V létě se věci nedály, v létě byly prázdniny – školní, divadelní, parlamentní, dokonce i soudní. Jen zemědělci prázdniny neměli, ti se těšili na posvícení a potom na zimní agrotechnický spánek. Zdá se mi, že předkové věděli, co činí. My jsme dobu zcela změnili. Divadla ve slunných letních dnech hrají, jen místo v kamenných stáncích někde na zámeckém nádvoří, parlament zasedá téměř nepřetržitě a soudíme se s chutí usilovnou. Kdo nemá prázdniny, má home office, což mnohdy vyjde v podstatě nastejno.
U prezidentství je to složitější. Hlava státu by vlastně o prázdninách neměla ani ve snu uvažovat, jelikož stát s prázdninujícím prezidentem by byl logicky státem bez hlavy. I když to tak někdy v praxi vypadá (nebo nám to tak připadá) prázdniny neprázdniny, dovedeme si poradit. Zájem o prezidenta nahrazuje zájem o to, kdo prezidentem bude. Když se člověk podívá na sestavu kandidátů, hned se uklidní. Situace v prezidentství se vůbec neliší od té celospolečenské. Mnoho uchazečů o místa, málo pozic k dispozici – podobně jako v našem národním hospodářství: převis poptávky, nedostatek nabídky šikovných postů. Vlastně jen jeden jediný. A podle tónu veřejné rozpravy, ještě jsme si zadělali na malér tou nedomyšlenou přímou volbou.
