FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Moderní doba často a v různých souvislostech zdůrazňuje, že nejdůležitější není faktický stav, nýbrž trend vývoje. Pro soudobou společnost to je skvělé zaklínadlo, které umožňuje vyhnout se jasným odpovědím. Zygmunt Bauman to před lety nazval tekutou modernitou.
Dělá se to například takto: Začne virová pandemie. Virus se označí písmenkem řecké abecedy (už to samo působí učeně a vzbuzuje v lidu či jeho značné části dostatečnou úctu). Vědci (věda v tekuté modernitě plně vstupuje do sféry veřejných služeb, čímž se sama stává významným zdrojem tekutosti) odhadnou vývojové trendy, politici určí strategii péče o veřejné zdraví a začne se pracovat na krizovém řešení. Nejprve třeba stanovením co nejpřísnějšího společenského režimu.
Brzy se ukáže, že mnohá opatření jsou zhola zbytečná, dysfunkční, jiná zase tak otravná, že znamenají ztrátu politických bodů. Vědci změní výhled vývoje a politici strategické proklamace. Zpropadeně se do věci vloží podzim. Vědci tedy opět změní prognózu, politici už nestačí psát nové strategie (stejně jsou zbytečné) a přeběhnou opět k druhému příkopu. A tak dále. Jasného není nic, ale stále se něco řeší. Pandemie se fakticky stává okrajovou záležitostí (ministr zdravotnictví už jí pohrdá do té míry, že ji ruší a povoluje svým rozhodnutím), zato je v tomto chaosu (nazývaném krizový stav) možno prosadit mnohá řešení věcí zcela nesouvisejících.
