KOMENTÁŘ MONIKY NOVOTNÉ | Láska je láska je láska je láska. Tato malá parafráze na výrok spisovatelky Gertrudy Steinové mě napadla, když jsem sledovala debaty v Poslanecké sněmovně i v médiích v souvislosti s projednávanou možností manželství párů stejného pohlaví, které mě vyprovokovaly k zamyšlení ryze právnímu.
Manželské právo je součástí práva civilního. Civilní právo je v demokratických právních systémech ovládáno, mimo jiné, zásadou „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“ a současně jsou zásahy státu do soukromoprávních vztahů obecně akceptovány v rozsahu, v jakém jsou nezbytné pro ochranu práv jednotlivců i společnosti. V neposlední řadě (a v poslední době čím dál více) se zdurazňuje zákaz diskriminace, někdy až v absurdních souvislostech.
Pokud se tedy nově bavíme o manželských svazcích dvou žen nebo dvou mužů, pak bychom se neměli zamýšlet nad důvody „proč ano“, ale jedině nad těmi „proč ne“. Od dob, kdy byla homosexualita trestná, jsme pokročili k její nejprve tiché akceptaci, poté k možnosti úřední formalizace svazku osob stejného pohlaví formou registrovaného partnerství. Je zcela zjevné, že zákonný zákaz uzavřít manželství takovému páru se všemi právními důsledky, které jsou s manželstvím spojeny, je pro tyto páry diskriminující. Společnost jim tím de facto dává najevo, že jejich vztah není tak hodnotný, aby si zasloužil právní institut manželství. Jsou k tomu vážné důvody?
