KOMENTÁŘ MONIKY NOVOTNÉ| Před koncem roku se v Poslanecké sněmovně v rámci debaty o podobě zákona o DPH ze zdanění odměn jednatelů odehrávalo něco, co nápadně připomínalo hlášku ze známé pohádky: „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.“ Připomeňme si genezi celé problematiky.
Do listopadu 2016 se jednatel považoval za osobu s příjmem ze závislé činnosti (z pohledu daně z příjmů) a tudíž nebyl považován za osobu povinnou k dani z hlediska daně z přidané hodnoty, neboť – z pohledu finanční správy – nevykonával samostatnou ekonomickou činnost. Zákon o dani z přidané hodnoty totiž v § 5 odst. 2 konstatuje, že samostatnou ekonomickou činnost není činnost osob, pokud jsou jejich příjmy z ní zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.
V listopadu 2016 však Nejvyšší správní soud vydal rozsudek (viz 2 Afs 100/2016-29), kterým toto hodnocení rozbil. Oblast daně z přidané hodnoty se totiž řídí nejen zákonem o DPH, ale též (nadřazenou) evropskou směrnicí o společném systému daně z přidané hodnoty a musí být vykládána v souladu s judikaturou Soudního dvora EU (SDEU).
