FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Jak plyne z běžných pozorování, nejsou lidi. To je samozřejmě tvrzení relativní. Proti tezi lze postavit antitezi. Na antitezích je ostatně založena politika naší postmoderní postpravdové a postfaktické doby. Vlastně se lze ptát, zda je to ještě vůbec politika (tj. boj o moc založený na střetu názorů na řešení otázek veřejného zájmu obce či státu), nebo daleko spíš jakási postpolitika, která nesleduje žádný skutečný veřejný zájem, nýbrž jen prostinkou otázku, kdo vyhraje. Babiš nebo Antibabiš, Fiala nebo Antifiala. Pavel nebo Šavel.
Ale k těm lidem. U nás v supermarketu stojí ráno co ráno dlouhá fronta před jedinou otevřenou pokladnou, dalších pět je neobsazeno. Mám tam několik oblíbených dam – prodavaček, které se věčně střídají u kasy, se zoufalým výrazem sledují, jak se fronta prodlužuje, a marně pokřikují do interkomu: „Maruško, pošlete někoho na druhou pokladnu!“ Nikdo nepřijde. Nejsou lidi. Nebo jsou, ale jinde. U samoobslužných pokladen je jeden nakupující a tři servisní pracovnice. U vchodu nejsou košíky, protože je tam nemá kdo od pokladen nosit, zato mezi regály se promenuje nejméně desítka brigádníků, kteří zakládají zboží tak, že zákazník se k němu nedostane.
