Sedím takhle nedávno v metru a sleduji hovor tří mladých mužů lehce hipsterského vzhledu. Nesledoval bych, kdyby se nedohadovali tak hlasitě, že nesledovat prostě nelze. K mému překvapení jde řeč o volbách. O těch senátorských, protože jeden povídá: „Já se na to vykašlu, k druhému kolu mě nikdo nedostane.“
Řeknete si možná, že to zase tak velké překvapení není. Voliče druhých kol aby u nás jeden pohledal. Nezamýšlím se nad tím ovšem s nějakým káravým pozdvižením obočí. To teď není bůhvíjak v módě, když už ani premiér do druhého kola nenastupuje. Důvod, pro který to – aspoň myslím – stojí za úvahu, je jiný, a přiznávám, že mi už nějakou dobu vrtá hlavou.
Srovnejme si, jak to vlastně je. Máme tu zastupitelskou (částečně parlamentní) demokracii, takže volíme. O krutě demokratickém smýšlení tvůrců tuzemského politického provozu, jak se dnes tak krásně říká, svědčí, že jsme se do voleb nejspíš zamilovali. Jak jinak si vysvětlit, že volíme pořád dokola, rok co rok, že jsme jako úderníci s tou naší supervolební pětiletkou?
