FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Debatoval jsem nedávno s jednou mladou dámou, která pravila: „Jen aby proboha někoho nenapadlo zrušit ten home office!“ Když jsem se pro pořádek pídil po důvodech toho zbožného přání, zjistil jsem (a nijak mě to nepřekvapilo), že hlavní důvod je prostý. Dotyčná paní je samoživitelkou s dítětem v těsně předškolním věku. Home office v českém pojetí jí vyhovuje především proto, že jí umožňuje přizpůsobovat si denní režim potřebám dítěte. Platí to podle mého názoru obecně.
Home office vytváří svému konzumentovi možnost upravovat si den podle mimopracovních zájmů, potřeb, nálad a chuti. Kdo uvažuje primárně v pracovních parametrech, je přinejlepším exot, eventuálně zaměstnavatel. Tím nechci říci, že home office je na nic. Má ovšem skutečný smysl a význam prakticky jen tam, kde si lidé odjakživa „tahali práci domů“ – typicky u profesí tvůrčích, neboť kreativita má tu vlastnost, že nefunguje na byrokratický příkaz, nýbrž (s lehkým přeháněním) na polibek Múz.
Zdánlivá lehkost bytí s touto formou práce má ovšem i jiné stránky. Ukazuje, kolik kancelářské práce není ničím jiným než „prací pro práci“, Graeberovým „bullshit jobem“, nikoliv prací pro výsledek. Státní plánovací komise Svatopluka Potáče za minulého režimu nepochybně patřila k nejzbytečnějším výdobytkům reálného socialismu, neboť jejím hlavním posláním bylo vymýšlet plány, které se nikdy nenaplnily. Proti plánovačům gigantických nadnárodních korporací to ovšem byla v některých ohledech flexibilní parta kluků a holek.
Kamarád, který šéfuje dvanáctičlenné firmičce, jež je dceřinou společností obřího holdingu, musel minulý týden vyplňovat dvousetkolonkový dotazník, jak pro zaměstnance starší čtyřiceti let zajistí do roku 2040 výstavbu bytů, nebo jim pomůže najít nájemní bydlení ve vhodné lokalitě, případně jestli to nechá plavat. Jasně, že to nechá plavat. A jasně, že si ty bláboly v holdingové centrále nikdo nepřečte. A ještě jasněji, že holding nemá ani páru, co může a co nemůže takováhle firmička pro své zaměstnance (polovina z nich je v důchodovém věku) v Česku reálně udělat. Jeden z členů tohoto pracovního kolektivu je ovšem zaměstnán jen jako „kolonkář“, protože podobných reportů je třeba zpracovat několik do měsíce.
