FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Na jaře vypukla za našimi humny válka a postižený národ se vydal na nedobrovolné cesty. Proudy Ukrajinců se valily západním směrem, přelily se přes hranice a v Česku, na Slovensku, v Polsku se vlny pomalu usazovaly. Pohyb mas ale neustal.
V létě jsem na tomto místě pod dojmem nedlouhé zahraniční dovolené psal o jiných národech na cestách. Mínil jsem cesty turistické, neboť postcovidová euforie zdvihla Evropany, speciálně pak ty nejohroženější – seniory a rodiny s malými dětmi, a rozfoukla je po celém Středomoří, nechť si tam hodně hlasitě užívají, halasí a utrácejí, snad aby si dodali trochu kuráže před prognózovanou těžkou zimou bez topení.
Horké léto se vyřádilo, meteorologové zklamali, když nedokázali přivolat jeho babího zástupce, ale cesty se neuvolnily. Tentokrát ne tak halasně, avšak srovnatelně s nedávnou dobou, kdy byla migrace hlavním tématem zpráv, začaly k nám proudit nové davy běženců. Podle policejních zdrojů syrský tranzit z Turecka do Německa. Ostraha starého kontinentu už zase dostala trhliny. Zatímco v předchozích dvou letech lidstvo převážně dřepělo mezi čtyřmi stěnami, ocitlo se náhle „on the road“.
