PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Nechce se mi v den voleb psát o volbách. Cokoliv napíšete, bude už zítra stará nezajímavá pohlednice z dob „předtím“, přestože se ve volební pátek a sobotu nestane nic převratného.
Dnes ani zítra nebudou voleny partaje a hnutí, nýbrž pár obličejů, které s žádným politickým programem nesouvisejí. Nemohou souviset, neboť žádný program hodný toho jména neexistuje, a kdyby existoval, nemohou souviset, protože by si jeho principiální podporou zkazili volební výsledek. Tyhle ksichtvolby totiž nejsou reprezentací nějakého parlamentarismu. Jako voliči se nepřeme o vyslance našich zájmů, jelikož se ještě nenarodil takový číman, který by rozeznal, kdo z kandidátů jaký veřejný zájem vlastně představuje.
Nejde o politickou soutěž. Jde o politickou parodii na Zlatého slavíka, který ovšem nezpívá píseň toho, jehož chleba jídá (tj. naši – mou, vaši, támhletěch sousedů, tamtěch obyvatel nějakého města, prostě všech nás, daňových poplatníků, kterým ze setrvačnosti pořád ještě říkáme voliči s aktivním volebním právem), nýbrž pěje jen tu svou, složenou ze střípků melodií pochytaných z médií a sociálních sítí.
Politici se ovšem nezrodili z pěn jako Afrodíté. Pocházejí z lidského rodu, z nás, takže jen my za ně můžeme. Evidentně přichází doba, kdy je třeba připomínat si starou pravdu, že lid má takovou vládu, jakou si zaslouží, jak říkával de Maistre, Kocáb a spousta dalších.
