FILOSOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Minulou středu vyslali Češi z kina Světozor dobrou zprávu o konci světa. Nebo možná o růstu a kolapsu civilizací. Záleží, jak si z plakátu vyberete. Až budou u vás dávat dokument cestovatele Petra Horkého a egyptologa a filozofa Miroslava Bárty nazvaný „Civilizace“, jděte na to. Třeba se vám bude líbit, a třeba také ne. Třeba s ním budete souhlasit, ale stejně možné je, že zaujmete odmítavé stanovisko. To je celkem jedno, jděte na to.
Ten film je přinejmenším novátorský: je to ryze názorový dokument. Bárta zformuloval (a knižně vydal) sedm zákonů (jako právník musím podotknout: nejde o zákony, nýbrž o zákonitosti, jenže titulek je titulek – a „sedm zákonů“ zní o mnoho lépe než „sedm zákonitostí“), jež podle jeho dlouhodobě prezentovaného přesvědčení rozhodujícím způsobem ovlivňují civilizační vývoj. Jděte na to a zkuste najít – jako v té zábavné dětské hře – počet shod mezi tím, co zachytila dokumentaristická kamera a co stručně, heslovitě vyjadřuje série psaných filmových glos na straně jedné, a tím, co vidíte kolem sebe v reálném světě.
Uvykli jsme v posledních letech banálnímu klišé. V různých, relativně dlouhých obdobích se na prvních stránkách zpravodajství (jež by mělo být dynamickým aktuálním dokumentem doby) vždy usadilo určité téma, kolem kterého se točilo vše. Když tu panoval koronavirus, čtenář byl sotva schopen objevit v novinách předpověď počasí. Na výsluní mediální pozornosti stál jen covid-19. Jako by přestala existovat ekonomika, jako by nerostlo obilí, netekly řeky, nerodily se děti – když u toho v nějaké formě nebyl covid, nezajímalo nás to. Když přišla energetická krize, válečný konflikt na Ukrajině, migrační krize, vlny drahoty a inflace, situace se opakovala.
Z nejdůležitější události každého jednoho dne, jež má stát v čele zpravodajství, stal se podrobný screening dlouhodobého stavu. Z vývoje plného zdánlivých denních nahodilostí, které teprve v postupně vznikající mozaice ukazují zásadní trendy vývoje společnosti, začal se objevovat statický obrázek šachovnice, na níž se v neustále stejné partii posouvají figurky zoufale nanicovatým tempem průběžných grafů. Ztratili jsme pojem o historickém čase a začali jsme klouzat po pohyblivých píscích tekuté společnosti. Rozmělnili jsme se. Společnost přestala někam směřovat, svůj generální význam pozbyla kardinální filozofická otázka: kdo jsme a kam jdeme.
