KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Neúspěšný kandidát na ústavního soudce Aleš Gerloch je po právu frustrovaný z toho, jak s ním někteří senátoři zatočili. Má pravdu, když říká, že horní komora nehlasovala ani tak o něm jako spíše o prezidentu Miloši Zemanovi, jenž ho do funkce navrhl, a jeho spolupracovnících. Ale cesta, kterou se nyní prorektor Univerzity Karlovy vydává, není šťastná. Zvažovat, že by se mohl funkce strážce české ústavnosti domáhat u soudu, není úplně vhodné. Alespoň v roce 2019. Za pár let ale může být situace úplně jiná.
Aleš Gerloch poskytl nedávno rozhovor Lidovým novinám, v němž se ohlédl za svou neúspěšnou kandidaturou. „Myslím, že se potvrdilo, že Senát chápe nesprávně svoji úlohu při výběru soudců Ústavního soudu,“ říká Gerloch a tuto svou myšlenku dále rozvádí: „Není to podle čl. 84 Ústavy tak, že prezident republiky navrhuje kandidáta na post ústavního soudce a Senát ho volí. Dle ústavní konstrukce nejde o věc volné úvahy senátorů. Senát má pouze ověřit podmínky, které pro ústavní soudce stanovuje Ústava, a má relativně malý prostor pro diskreci.“
Co všechno se může otočit proti Gerlochovi?
Ani zdaleka nejsem takovým znalcem Ústavy a dalších souvisejících zákonů jako profesor Gerloch. Přesto si s ním troufám polemizovat, takovýto výklad totiž senátory degraduje na pouhé pomocné úředníky, od nichž se neočekává nic jiného než to, že zkontrolují příslušné dokumenty. Senát má zabránit tomu, aby prezident nejmenoval coby ústavní soudce zcela nevhodné osoby. Je jisté, že právě u Gerlocha se z toho všeho stal politický boj, ovládaný populismem. A tentokrát nikoliv u prezidenta Miloše Zemana, ale u některých senátorů.
