PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Tak už si to zase v ústavní rovině rozdáváme v této zemi kvůli platům. Senát se rozhodl, že nezasáhne. Ale to je v principu jedno. Podstatné je, že ve víře, že pecunia non olet (peníze nepáchnou, jak pravil římský císař Vespasián, když jeho synek Titus aristokraticky krčil nos nad daní ze záchodků) a že to, co jednoho marketingově poškodí, druhého polije živou vodou (politický marketing se už dávno změnil z úsilí slavně představit plody vlastní práce v úsilí pošpinit soupeře), zapojily se pevné řady našich politických marketérů do boje na nových barikádách pod obvyklými praporci s nápisem „Když to nemám já, ať to nemá nikdo!“ K nim se ruče přidal pan prezident, který „to sice má“, ale prošvihnout příležitost k bonmotu o nenažranosti přece nemohl.
Model není nijak složitý. Vezmete ústavní činitele, jichž je hrstka, takže ať budete s jejich odměnami hrát jakkoliv, státní rozpočet to nepoloží ani nevylepší. Neokeynesiánské státní rozpočty ostatně nepoloží hned tak něco, neboť jsou postaveny na pevné jistotě, že prachy lze tisknout, dokud je papír a politická vůle. Těmto osobám nastavíte zákonem odměny, o jakých se normálnímu človíčku ani nesní. Pak dílko vylepšíte sofistikovaným klíčem k automatickému zohlednění všech myslitelných prorůstových faktorů, které si lze ve vztahu k těmto odměnám představit. A konečně vrcholné číslo: vyberete okamžik, k němuž projevíte velkorysou solidaritu se zbytkem společnosti a svůj plat si zmrazíte (jste-li superfanfaróni, dokonce byste jej mohli malinko snížit). Marketingový úspěch zaručen. Teď už byste neměli mít jiné nepříznivce než ryzí závistivce.
