GLOSA VÁCLAVA VLKA | Venku mocně duje vítr a stromy se ohýbají pod náporem vichřice. Stejně mohutně rezonuje částí společnosti dávné odebrání dětí české občance norskými úřady. Konečně po jedenácti letech vrchní soudní instituce evropské civilní jurisdikce (sakra, to je ale krásné slovní spojení) konečně rozhodla o závěru večírku.
Evropský soud pro lidská práva rozhodl o stížnosti Evy Michalákové proti Norsku na postup orgánu sociálně-právní ochrany nezletilých – Barnevernetu. Děti byly podle soudu odebrány po právu a verdikt je po jedenácti letech jasný. Vypůjčím si ho od novinářů – Michálková prohrála. Česká strana považuje rozhodnutí soudu za překvapivé. Já pouze dodávám, že je možno se proti němu i odvolat k velkému tribunálu. Nebudu tady rozebírat proč a jak – to si už mohl přečíst každý. Zásadní je poznání, že prostě platí – jiný kraj, jiný mrav. To, že je Norsko civilizovaný stát, ještě neznamená, že má náš náhled na to, co je správné a co není. Když už někdo chce žít jako Čech se vším všudy, musí tak činit výlučně v Česku. Pokud odjede do jiné země, může se a bude se divit.
Obecně se v evropském vnímání práva staly děti něčím jako majetkem státu, který je potřeba hlavně bránit proti vlastním rodičům, kteří však za ně nesou úplnou odpovědnost. Bude to znít pro mnohé překvapivě, ale v našem kulturním okruhu bylo hlavním motivem pořizovat si děti v soukromoprávní rovině, aby se o mě měl kdo postarat a v té celospolečenské zachování rodu, komunity města, národa a příslušného společenství. Ošklivě to zní, viďte! Pevnou součástí tohoto tisíciletého přesvědčení byla a je dětská práce, omezená práva dětí a všechno, nad čím se zhýčkaný Evropan ustrne. Tak dnes jdeme druhou cestou a tohle je výsledek.
