KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | V posledních dnech a týdnech se opět odborná veřejnost výrazněji vrátila k otázce soudcovské etiky. Vedou k tomu především dva praktické důvody. Jednak se do tématu opřel nový předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy, který si předsevzal prosadit do konce roku etický kodex závazný v celé justici a jeho výtisk předal v úterý ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Za druhé se ve veřejném prostoru propírá několik kauz, v nichž soudcovská etika hraje významnou – byť třeba pokaždé jinou – roli (namátkou: soudci Jan Veselý, Ivan Elischer, Stanislav Bernard, Bohuslav Petr atd.).
Myslím, že v celé té kampani musíme rozlišovat. Jestliže soudce postupuje protiprávně, korumpuje nebo se nechává korumpovat, mlátí doma děti, zvýhodňuje některého účastníka soudního procesu, neoprávněně vypíná proud svým nájemníkům nebo chodí sprejovat Karlův most, je jeho jednání v rozporu se zákonem a pachatel si zaslouží trest jako každý jiný lump (trest, který je vlastně ipso facto zostřen tím, že soudci jej ukládají jeho kolegové). Všechno je ovšem třeba prokázat podle práva. Pokud se to prokáže, je jisté, že se takový člověk neměl stát soudcem, a když už se jím stal, musí být z funkce navěky odstraněn.
Právo a etika jdou v tomto směru z převážné části ruku v ruce a morální důsledky takového činění potom, když se vyčerpá právní odpovědnost provinilce, překračují přirozeně rámec zákona, neboť soudcem má být toliko osoba bezúhonná. Neplatí starý jellinkovský omyl, že právo je minimum morálky: mravní systém a právní řád působí heterarchicky. Nikdo se v takové situaci nemůže dovolávat ani tak svatých zásad, jakou je zákaz ne bis in idem: stihne-li koho (v tomto případě soudce) trest podle práva, není a nemůže tím být vyviněn z morálního odsouzení.
