GLOSA VÁCLAVA VLKA | Stává se to pravidlem poslední doby, že je buď moc horko, nebo moc sucho, nebo moc mokro, nebo moc zima, nebo prostě moc něčeho. Tak třeba svatá Anna přinesla místo „chladna z rána“ velká vedra a zřejmě i mentální úžeh na mnoha frontách. Dovolím si tedy tento díl letního glosáře věnovat státní advokátní kanceláři, využití práva svobody projevu až za hranu obyčejné soudnosti a pohádce o milionech. Na závěr vás neochudím o další díl pořadu s názvem Dotazy na Pražský hrad.
Největším hitem letošního července pro mě z hlediska právnického byla ohromující úvaha o vytvoření superprávní advokátní kanceláře státu, tedy o společném záměru ministerstva financí a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových rozšířit dosavadní činnost úřadu na všechny státní složky včetně příspěvkových organizací a všechny druhy právní problematiky, s níž se potkávají. Tento nápad je jedním z těch, které bohužel mají nejen šanci na úspěch, ale současně vykazují značnou míru nesmyslnosti.
Vlastně mě dojímá, že každý nápad, jehož terminální finále má podobu oslabení pozice advokacie a těch nejvíce potřebných (tedy obyčejných občanů, kteří advokáty potřebují právě proti státu), vždycky začíná cestou k šetření. Zde se bude šetřit tím, že se vytvoří nových 150 pracovních míst. Na nich budou sedět údajně skvělí právníci, kteří zaštítěni tím, že zastupují stát a jeho složky, budou mít v mnoha směrech celkem jednoduchou práci.
Upřímně nechápu, co je špatného na tom, když se stát nechává zastupovat ve specializovaných a neobyčejných případech advokáty. Advokáti jsou totiž mimo jiné soukromí podnikatelé, jsou pružní, usilují o zisk, jsou nezávislí, a mohou si na rozdíl od státního zaměstnance dovolit říct svému chlebodárci, že dělá úplné pitomosti a ty je povedou k problému.
