Byly změny, k nimž Československo a následně Česká republika přistoupily v právním řádu po roce 1989, dostatečně radikální? Nechybovali jsme, když jsme do 90. let minulého století vstoupili s komunistickými zákony, které se jen postupně měnily? Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, tehdejšího místopředsedy vlády a šéfa Legislativní rady vlády, nebyla jiná cesta možná. „Bylo nezbytné vydat se cestou diskontinuity právního řádu. Avšak bylo přitom zřejmé, že nelze jednorázově zrušit celý právní řád, nastolit právní vakuum a dočasně vládnout dekrety jako při vojenském puči latinskoamerické junty,“ uvedl Rychetský na konferenci Právo v měnícím se světě, na níž zazněla i výzva, aby se odborníci šířeji zaměřili právě na novodobou právní historii.
Problém kontinuity či diskontinuity se v českém právním řádu, a tím i v politice, ekonomice a celkově ve společnosti, objevuje opakovaně. Politici a právníci jej intenzivně řešili už po roce 1918 v souvislosti s rozpadem Rakouska-Uherska a samostatným vznikem Československé republiky, kdy dál platily rakouské zákony, které se postupně a velmi pomalu měnily. Řadu těch nejdůležitějších nově sepsali až komunisti po druhé světové válce.
Odstřižení se od této legislativy pak bylo zásadním tématem také po roce 1989. Ještě v posledních týdnech tohoto zlomového roku poslanci změnili některé části Ústavy, v následujících měsících a letech se pak sepisovaly a schvalovaly demokratizační novely klíčových zákonů, stejně jako zcela nové právní předpisy. Nový trestní zákoník a občanský zákoník pak vznikly až o mnoho let později, na jejich procesní protipóly se čeká dodnes. Proč se vše odehrálo právě tímto způsobem?
