Audioverze
Historik Martin Kovář a novinář Pavel Vondráček v tomto díle podcastu Hvězdné vteřiny sportu rozebírají nejlegendárnější sprinterský souboj všech dob.
Fenomenální Usain Bolt byl (a stále je) nejrychlejší sprinter planety, ale žádný z jeho závodů neměl takovou nervní atmosféru jako tehdy v osmdesátém osmém v Soulu. Usain Bolt soupeřil v podstatě sám proti sobě, všem ukazoval záda a byla to trochu nuda. Tehdy ale si to na ostro mezi sebou rozdávali Ben a Carl! A také Calvin a Linford. Všichni tělo na tělo, v lajně vedle sebe. A pak se to stalo.
Mužský sprint na 100 metrů je považován za absolutní atletický vrchol každé olympiády. A tak když 24. září 1988 v jihokorejském Soulu do startovních bloků zaklekli nejrychlejší muži planety – Kanaďan Ben Johnson, Američané Carl Lewis a Calvin Smith a Brit Linford Christie, sedmdesát tisíc diváků vydávalo zvuk jak včely v úle. O pár vteřin později stadion explodoval hlasitým vzrušením.
Ben porazil Carla, svého největšího rivala, toho „Mirka Dušína“ světové atletiky a miláčka celých Spojených států. Výsledný čas 9,79 byl navíc světovým rekordem, a byl by ještě lepší, kdyby Ben nezvedl několik metrů před cílem pravou ruku do triumfálního gesta.
Psal se rok 1988 a byla to první olympiáda, které se zúčastnily země Západu i země komunistického bloku. Následující dny se radoval celý „antiamerický“ svět, protože sprinterem roku se stal Neameričan, a zvláště komunistický tisk nemusel přiznat další úspěch americké sportovní školy. Ta oslava trvala jen tři dny, protože pak přišel šok! Ben Johnson dopoval.
To vám tehdy byla ostuda, hlavně naprostá ostuda pro Kanaďany, kteří se tři dny vznášeli na euforickém mraku. A tehdejší komunistický tisk včetně československého doslova řičel nadšením nad prohnilostí Západu.
Mnohaletá rivalita mezi Carlem Lewisem a Benem Johnsonem měla trpkou dohru: zlato připadlo Američanovi, a Kanaďan získal nehynoucí pachuť podvodníka. Možná nespravedlivou, protože později byl tento olympijský sprint nazván „nejšpinavějším závodem historie“. Proč? Protože během následujících let bylo šest z osmi účastníků legendárního sprintu usvědčeni z dopingu (kromě Calvina Smithe a Brazilce Robsona da Silvy).
Emoce, doping, rivalita, pomluvy, podrazy, smutek i radost – to jsou emoce, které ke sportu patří a které ho ukotvují v naší paměti. Vždyť kdo by se chtěl dívat a prožívat jen příběhy z červené knihovny. Podvědomě chceme dramata, chceme kladné i záporné hrdiny, chceme vidět skutečný boj – a tohle všechno legendární sprint na sto metrů na olympiádě v Soulu v roce 1988 splňoval.
