O trendech, které vedou do slepé uličky i neurvalých fanoušcích. Drásá mi nervy, když s námi lidé jednají jako se cvičenými opicemi, říká Slováčková

Když se nahrává rozhovor, je ve studiu pocitově asi sto stupňů. I tak je mladá zpěvačka neuvěřitelně usměvavá a milá. Má pro to důvod. Den po natáčení má narozeniny, čeká ji natáčení nového klipu k písni Pokoj a v říjnu křest nové desky Osudová. 

Jak samá odpovídá na otázku, kdo vlastně je a kým se nejvíc cítí, tak především – šťastnou zpěvačkou. Když pak probíráme podrobněji, co dostala od rodičů do vínku za geny a co z toho umělecké prostředí zvýraznilo, nebo potlačilo – zmiňuje především dva rysy – workoholismus, který byl ještě více zvýrazněn a introvertnost, kterou umělecká branže potlačila.

Zároveň ale Anička ví, že samota jí dělá dobře, a právě o samotě tvoří své veškeré autorské texty. „Mimo rozhovory nebo práci jsem spíš tichý poustevník, pozorovatel. A nejlíp mi jde psát písničky, když jsem sama. Miluju, když můžu tvořit i s dalšími lidmi, ale jsem před nimi zavřená tak dlouho, dokud se neznáme do morku kostí. Popustit uzdu kreativity před lidmi je pro mě hodně náročné. Nejsem ten typ, který by někde jamoval a hudebně se předváděl. Dělám to všechno doma sama a až když jsem si tím produktem jistá, teprve jdu za kapelou. Písničku jim ukážu, ale třeba i dvacet pět minut jim u toho popisuju, kde se to všechno změní a že to ještě není hotové,“ popisuje se smíchem Anička. „Pak jim to zahraju, řeknu třicetkrát, že to bylo strašný a oni jsou naštěstí miláčci a řeknou: ‚Bylo to v pohodě, pojďme to nějakým způsobem dát dohromady‘.“

Se svým týmem probírá nejen možnosti vylepšení nových písniček, ale také jak najít rovnováhu mezi autentičností a zároveň snahou potěšit posluchače a tím, aby se písničky hrály v co nejvíc rádiích a na festivalových podiích. „Tohle přemýšlení nás několikrát dovedlo do špatné oblasti i nálady, kdy jsme se několik songů snažili udělat tak, aby odpovídaly tomu, co rádia chtějí a co se nijak nevymyká mainstreamu,“ vysvětluje talentovaná umělkyně.

„Když jsem začala tvořit desku Osudová, zapřisáhla jsem se, že písničky napíšu, jak sama cítím a budou znít tak, jak chci. Bez ohledu na trendy a aby se někde hrály. Hudba je nádherný typ umění, který by se neměl poddávat trendům. Ráda to přirovnávám k typům postavy, které se taky musí poddávat trendům. Ale to přeci není správně. Kdo určuje trendy? Lidi, co si řeknou: ‚Je hezký, když má holka velký zadek a malé břicho‘? To je nesmysl. Stejně jako je nesmysl říct u písničky, že něco je in a něco ne. Protože písnička, co dřív in nebyla, tak díky videům na Instagramu a TikToku se teď třeba stává populární,“ říká Anička s tím, že se sice s kapelou trendů vzdali, ale stále stojí nohama na zemi. „Chceme, aby se nám z toho, co do hudby dáme, nějaké peníze vrátily zpátky.“

Být profesionální zpěvačkou není jen o psaní písní a zpívání na akcích. Je to také o komunikaci s fanoušky – jak na sociálních sítích, tak přímo offline na místě. Ať už je to focení po skončení muzikálu nebo po koncertě s kapelou, Anička má ráda svou komunitu, ráda se s fanoušky vyfotí či se jim podepíše, vše ale musí být v rámci slušnosti. Jak totiž popisuje v podcastu, najdou se jedinci, kteří si vyjádření názoru pletou s drzostí a myslí si, že to, že někoho znají z televize, jim dává právo se k němu chovat jako ke svému známému.

„Já se velmi ráda s lidmi fotím, povídám, jsem moc ráda, když za mnou někdo po koncertu přijde a zajímá ho to. Jsem z toho nadšená. Ale pak přijdou lidi, kteří začnou hned tykat a mě zamrazí. Přijde např. týpek politý pivem a začne hulákat ‚Tak se se mnou vyfoť, Patrasko mladá!‘. Tohle moc nedávám,“ říká Anička a přidává i situace z divadla, kde i když nechce, trochu vychovává rodiče svých mladších fanoušků.

„Po představeních máme v divadlech na podepisování spoustu lidí. A přijde maminka s dítětem tím stylem, že pošlape a pomlátí lidi kolem a řekne: ‚Vyfoť se s ní‘. Neřekne dobrý den, prosím ani děkuji. Já už to dělám tak, že řeknu ‚Běžte na konec fronty a zkuste to znova‘. Je mi z toho smutno a zle, když navíc vím, že to vidí i to dítě. Vím, že bych to neměla dělat, že to není v mé pravomoci, ale drásá mi nervy, že člověk nedokáže říct slušně – dobrý den, prosím, děkuji, rovnou tyká a reaguje na nás umělce, jak kdybychom byli cvičené opice,“ popisuje Anička.

Svou práci miluje, ale jestli je něco dalšího, co ji vyloženě vytočí, jsou to podmínky pro umělce v divadelním prostředí, kdy lidé nemají proplacené zkoušky a mnohdy ani zaručený počet vystoupení, za které by dostali zaplaceno. I kvůli tomu se po covidu rozhodla omezit hraní v divadle, nechala si jen představení od produkce PIXA PRO, kde je spokojená, a spíše se soustředí na hudbu a hraní v televizi.

„V divadelním světě se mi to stalo několikrát. I když měl člověk smlouvu, najednou nic neznamenala. Dělali jsme projekt v divadle, kde jsme půl roku hráli zadarmo a nevěděli jsme o tom a ještě jsme do toho dva měsíce zadarmo zkoušeli. Přijde mi, že u nás se to řeší tím, že si lidé řeknou: ‚Vy jste umělci, vás to baví, tak to děláte zadarmo‘,“ říká Anička.

„Nemůže se chtít po umělcích, kteří dva měsíce zadarmo zkouší, musí živit rodinu a ještě musí dělat jinou práci, protože ty dva měsíce odněkud peníze brát musí, aby dělali něco navíc, když už je není potřeba. Pojďme to spíš udělat tak, jako se to dělá jinde ve světě, že zkoušky budou placené. Nebude to placené jako vystoupení, ale bude tam alespoň malá částka, která pokryje stravování na ten den, nebo ať jsou obědy či svačiny od producenta na místě zajištěné.

Jak to má s důvěrou k lidem? A jaký vliv na to měla právě komunikace s producenty?

V čem by si přála být lepší?

Jak se jí proměňuje vztah k písničkám, které zpívá na koncertech?

V čem už byla zkušenější při tvorbě druhé desky Osudová a v jaké oblasti si i tak nebyla jistá?

Proč se rozhodla vyrábět svůj merch s ohledem na životní prostředí?

I o tom mluvila v podcastu Jeviště Anna Julie Slováčková.