Marc Chagall ve Vídni aneb Moje Albertina, láska na celý život

Málo platné, jednalo se o hlavní město někdejší habsburské monarchie, o město, s nímž mnoho Čechů vázaly jisté pouto a jistá nostalgie, a navíc bylo blízko, takže výlet nevyšel příliš draho. Prohlídka císařského Hofburgu, posezení v kavárně v proslulém hotelu Sacher a samozřejmě nákupy, které byly pro lidi z komunistického skanzenu „lákadlem z největších“ – takový byl tradiční program prvních cest do Vídně. Čechů, kteří při první návštěvě metropole na Dunaji vyrazili také do galerií a muzeí, nebylo mnoho, v některých případech z toho ale byla láska na celý život.

Pokud jde o mě, jedním z míst, které při návštěvě rakouského hlavního města nemohu od počátku devadesátých let nikdy vynechat, je výstavní síň Albertina v centru města, součást komplexu již zmíněného Hofburgu. Pozoruhodná je už její historie, jež spadá do časů vlády císařovny Marie Terezie (na trůnu v letech 1740–1780). Její dcera, arcivévodkyně Marie Kristina Rakousko-Lotrinská (1742–1798), se totiž provdala za Alberta Kazimíra Augusta Sasko-Těšínského (1738–1822), těšínského vévodu a německého prince z albertinské větve Wettinů, po němž získala stavba jméno, které jí náleží dodnes.

Habsburkové měli rezidenci v držení až do konce existence jejich říše na sklonku Velké (první světové) války, v roce 1919 byl ale palác vyvlastněn a následně přešel pod správu státu. Na konci druhé světové války budovu těžce poškodilo spojenecké, konkrétně americké bombardování. Na přelomu 20. a 21. století (1998–2003) byla galerie nákladně zrekonstruována a zmodernizována; o současnou elegantní podobu se v nemalé míře zasloužil architekt Hans Hollein (1934–2014; mimo jiné též autor tzv. „plovoucí střechy“ paláce arcivévody Albrechta, budov Generali Media Tower v Donaukanal, Satur Tower v Donau City a vídeňského Hiltonu). Od znovuotevření Albertiny na počátku 21. století se v ní pravidelně, hned několikrát do roka, konají výstavy, které téměř vždy patří k „událostem sezóny“ a na něž se jezdí z celé střední Evropy včetně Prahy.

Při nahlédnutí do svých poznámek z cest po světě jsem rychle zjistil, že jsem v restaurované Albertině jenom v posledních patnácti letech viděl nezapomenutelné výstavy děl Pabla Picassa (2010), Reného Magritta (2011), Gustava Klimta (2012), Maxe Ernsta (2013), Joana Miróa (2014), Edwarda Muncha (2015), Egona Schieleho (2017), Amedea Modiglianiho (2021) a letos, před pár dny, výstavu s názvem od Moneta k Picassovi (Monet to Picasso) a, konečně, už avizovanou retrospektivu Marka Chagalla. V Albertině se ale nebrání ani modernímu a současnému umění včetně fotografií. V roce 2014 jsem tu jako filmový nadšenec jásal nad výstavou s názvem Blow-Up. Antonioni’s Classic Film and Photography, v roce 2019 pak nad fotografiemi Helen Levittové z New York City třicátých let minulého století. Jak mě ujistil jeden můj kamarád, který ve Vídni žije už více než deset let, tolik fantastického kumštu a tolik krásy jen pár hodin od Prahy nešlo v posledním desetiletí vidět nikde jinde než právě v Albertině.

Velká výstava obrazů Marka Chagalla (1887–1985), která v Albertině skončí 9. února 2025 (takže ještě máte možnost ji vidět), je jedním z obvyklých velkých projektů, jimiž je galerie právem dlouho proslulá. Kluk, který se narodil v zapadlé vesničce Ljosna u Vitebsku na řece Dvině v dnešním Bělorusku (při hranicích s Ruskem), měl, jak sám v rozhovorech nejednou řekl, během svého takřka stoletého života téměř pořád „veliké štěstí“. Poprvé tomu tak bylo, když maminka, manželka obchodníka se zemědělskými výrobky, vytušila jeho možný talent a zavedla jej k učiteli umění, podruhé když jej po přestěhování do Petrohradu přijali do výtvarné akademie malířky Jelizavety Nikolajevny Zvancevové (1864–1921), kde byl jeho učitelem mimo jiné známý malíř, scénograf a divadelní kostymér Léon Bakst (1866–1924), jenž před nadaným mladíkem otevřel „nové, netušené obzory“.

Chagallova životní pouť byla poměrně dramatická a v mnoha odhledech odrážela pohnuté dějiny 20. století. Již před první světovou válkou (v letech 1910–1914) pobýval a tvořil v Paříži, mimo jiné ve společnosti Guillaumea Apollinaira, Fernanda Légera a dalších avantgardních autorů, takže se seznámil se všemi moderními uměleckými směry, které jej zcela uchvátily, včetně kubismu. Po bolševickém převratu z podzimu 1917 pracoval pro sovětskou vládu, v roce 1922 se nicméně vzhledem k podmínkám, jaké v sovětském Rusku panovaly (občanská válka, počátky bolševického teroru, mizerná hospodářská situace atd.) rozhodl pro návrat do Francie, jejíž občanství ve třicátých letech získal. Po porážce Francie od Německa na jaře 1940 se nejprve s manželkou Bellou (rozenou Rosenfeldovou) skrýval na jihu země, konkrétně v Marseille, a poté spolu přes Španělsko a Portugalsko uprchli do Spojených států. Po skončení války (a po manželčině smrti) se vrátil do Evropy a žil převážně ve Francii, kde také jako slavný a uctívaný malíř v sedmadevadesáti letech na jaře 1985 zemřel.

Rozsáhlé malířské dílo učinilo z Marka Chagalla jedno z nejosobitějších moderních umělců 20. století. Charakteristické pro něj byly židovské náboženské motivy ze starého (venkovského, vzpomínky na Vitebsk) i moderního Ruska, fantaskní představivost překračující hranice možného a dech beroucí obrazotvornost, a hlavně plejáda expresivních barev (červená, modrá, žlutá, respektive zlatá), doslova „křičících“ z jeho menších i velkých pláten a „explodujících“ před očima fascinovaných stoupenců a návštěvníků soukromých i veřejných galerií. Chagallovo dílo se sice vzpíralo jednoznačnému přiřazení k některému uměleckému směru, nejčastěji nicméně bývá spojován s fauvismem a kubismem, jakkoli nikdy nebyl jejich „klasickým“ představitelem.

Pokud byste se „na poslední chvíli“ do Albertiny přece jen ještě vypravili, můžete si tu užít nejen obrazy výše zmíněného Marka Chagalla, ale i podobně skvělou, také už vzpomenutou výstavu Od Moneta k Picassovi (Monet to Picasso), která vás, ve druhém patře budovy, „ve zkratce“ provede moderním uměním od impresionistů a postimpresionistů až po kubismus. „Táto, to je taková krása,“ vydechl skoro až nábožně hned několikrát můj desetiletý syn, když jsem s ním pomalu procházel jednotlivými sály a vyprávěl mu to málo, co o moderním kumštu a o jednotlivých umělcích, nejsa kunsthistorik, vím. „Že jsem pojedeme zase, až tu bude nějaká výstava, viď?“ zeptal se pak s nadějí v hlase, poté co jsem mu koupil několik knížek odpovídajících jeho věku a poté co jsme Albertinu opustili, abychom si dali oběd v mé blízké oblíbené italské restauraci.

Samozřejmě že do Albertiny, která patří k rakouské metropoli zcela neodmyslitelně, pojedeme brzy znovu, tady je totiž vždycky k vidění „něco“, na co se lze těšit a co si lze náramně užít. Vyrazte proto do Vídně za uměním také, a nejen do Albertiny, skvělých muzeí a galerií, kam je radost zajít, je tu spousta. Třeba na obrazy a grafiky Egona Schieleho v Leopold Museum nebo na Gustava Klimta v Horním Belvederu, abych uvedl alespoň ty nejznámější, pokud jste je snad ještě vy sami nebo vaše děti neviděli. Stojí to za to.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.