KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jan Švejnar, jeden z nejznámějších tuzemských ekonomů, vyrukoval s tvrzením, že senioři jsou v Česku příliš dlouho v penzi, zatímco kdysi dříve brali důchod jen krátce, což bylo snadné financovat. O něco silněji se tak rozhořelo téma, které nese výbušnost ekrazitu, neboť má jednak univerzální dopady (starobní penze se týká všech obyvatel) a jednak je kaleno vlivem zhoršujícího se stavu tuzemské ekonomiky, když připomeneme téměř 6% propad v roce 2020 a odhadovaný pokles o 0,3 % v příštím roce. Nemluvě o neutěšeném stavu vládních financí…
„Důchodový systém, ať už v Evropě, nebo USA, byl o tom, že lidé žili v průměru jen rok nebo dva poté, co šli do důchodu. Jednalo se o pomoc, která byla velice krátkodobá, nebyla tak pro stát příliš náročná,“ uvedl Švejnar, když výslovně zmínil, že nyní jsou lidé v důchodu i po desítky let. S tím, že si takový vývoj nemůžeme dovolit; a s touto realitou se prý „všichni musíme smířit“.
Ano, výše uvedené v kombinaci s demografickou prognózou nárůstu podílu obyvatel v penzijním věku volá na první pohled po řešení na straně příjemců starobních penzí. Argumentovat ve prospěch zvýšení věku odchodu do důchodu se může jevit jako logické. Myšlenku dalšího prodlužování penzijního věku – ten dnes postupně směřuje ke stropu 65 let – již nedávno oprášil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který sice mluvil o nutnosti učinit rozhodnutí, avšak ne v tomto volebním období. Což není divu, když premiér Fiala slíbil, že se důchodový věk v Česku za jeho vlády nezvýší. Ministr financí Zbyněk Stanjura pak čerstvě rozdmýchal ohýnek slovy o tom, že debata o zvýšení věku pro odchod do důchodu je nutná už nyní, čemuž přizvukovali i někteří další koaliční představitelé.
