KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Nerad bych, aby došlo k mýlce. Svět nepotřebuje, aby bylo Rusko zničeno. Svět potřebuje, aby Rusko pocítilo porážku putinismu, Putinovy ideologie velkoruského imperialistického pocitu, že musí růst, aby se mohlo bránit.
Dvacáté století zplodilo dvě obří moderní totality, bolševickou a nacistickou. Ta druhá jmenovaná prohrála válku. Byla poražena, Německo ovládli spojenci a silou si vymohli denacifikaci. Lidé, spojení s nacistickou vládou, byli potrestáni, a ti „obyčejní Němci“, kteří „jen“ mávali fangličkama, zdvihali pravice a uvěřili v mýtus árijského nadčlověka, náhle čelili jasné zprávě: „podřídili jste se zlu, toto jsou jeho důsledky, a je na vás, aby se to už nikdy neopakovalo!“
První jmenovanou totalitu ale potkal jiný osud. Úspěšně se rozvíjela, poháněna krví vlastních lidí, dokonce hrála zásadní roli při porážce té druhé, pak rozšířila svůj vliv na půlku Evropy, a měla chuť expandovat dál. I ona padla, ale nebyla poražena. Bolševická totalita prohrála studenou válku, ale po ní nikdo neuspořádal Norimberský proces. Sovětské impérium se rozpadlo, státy, ponechané svému osudu, se s bolševickou minulostí vypořádaly, jak uměly, ale neproběhla ona očistná katarze debolševizačního procesu.
Což je, jak se po třiceti letech ukazuje, velký problém. Nostalgické vzdychání za „starými časy“ je normální, ale společnosti chybí to, že by se shodla na jasném odsouzení bolševického hnusu. Staří často vzpomínají na tu dobu s melancholií – jak tehdy byli mladí, plni energie, vlasy měli dlouhé, holky byly krásnější a dvacet deka salámu – to bylo nějakého salámu tenkrát! O zločinech slyšet nechtějí. Oni se měli dobře, a ti, co se dobře neměli, si to asi zasloužili. Chtěli rozvrátit republiku. Chtěli emigrovat na Západ. Chtěli sabotovat naše hospodářství. Kdyby byli zticha, mohli se mít dobře… Stačilo se do ničeho nemíchat, občas vyvěsit vlaječku a jít do průvodu.
Takový je postoj, s nímž velká část české společnosti nemá naprosto problém. Něco podobného v masovém měřítku by bylo v Německu na konci sedmdesátých let nemyslitelné. Že by Němci nostalgicky vzpomínali na rekreace přes KdF a říkali „Nacisti? Pche. Špatně jsme se neměli, a ty v lágrech – no, kdyby nic neudělali, tak by tam nebyli zavření! Ale to se dneska nesmí říkat, to je nepohodlná pravda.“
Komunistická bolševická totalita nebyla poražena, ale shnila zevnitř a rozpadla se. Místo katarze a vypořádání se s minulostí přišlo zprvu rozpačité rozkoukávání, humanistické „nejsme jako oni“ a – minimálně v Československu, později Česku – takové to typické „držme se uprostřed, ono nějak bude…“ A co z toho je, to sklízíme dodneška.
Proč to zmiňuju? Protože přesně z tohoto důvodu je potřeba, aby Rusko z války na Ukrajině odešlo poražené. Neříkám porobené, ponížené, zničené – ale poražené. Pro jeho vlastní dobro a pro bezpečí celého světa.
