KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vláda čerstvě rozhodla o zvýšení životního minima o 10 procent od letošního dubna a nezapomněla ani na zvýšení minima existenčního. Tento zdánlivě formální akt se jeví jako ryze administrativní úkon odehrávající se v tak nízkém finančním spektru, které se téměř nikoho netýká. Jenže částky životního minima hrají roli při posuzování nároku na pomoc od státu i při stanovení výše řady sociálních dávek, které se týkají širokých skupin občanů. Což by – v dobách mrazivě kritických – už konečně mohlo vést k hlubšímu zamyšlení nad návykovostí sociálního systému a jeho celoplošností a velkorysostí.
Nenápadné zvýšení částky životního minima má rozsáhlé konsekvence v podobě automatického zvyšování mnoha dalších sociálních dávek. Vláda schválila navýšení životního a existenčního minima v deklarované snaze pomoci „cíleně a adresně českým občanům a domácnostem“. Jak vyplynulo z doprovodného vyjádření, chce dát lidem vědět, že si vláda uvědomuje jejich „tíživou situaci“ a že při tom „nezapomíná na domácnosti“. Což o to, situace je tíživá – ať už v jednotlivostech a mnohých domácnostech, tak v celé ekonomice a zejména ve vládním hospodaření; přičemž zrovna v tomto je současná vláda pořád ještě nevinně, neboť dědictví po předchůdcích je tíživější, než se dříve jevilo. Pro ty, kdo si den co den nedělají zpětné součty: státní dluh Česka už sahá ke 2,7 bilionům korun, když jen během 2 až 3 let (započíst letošek je zatím jen úvaha, i když děsivě realistická) nasekaly (většinou Babišovy) vlády – odvolávaje se na pandemickou pohromu, nově pak i na válku a energetickou šlamastyku – rozpočtové schodky v součtu vyšší než 1 bilion korun.
Co je fatální, úředně nadekretované zvýšení životního minima o 10 procent od dubna letošního roku má za následek zvyšování mnoha dalších sociálních dávek, například rodičovských přídavků, což s sebou logicky nese další dodatečné miliardové výdaje. Po zvýšení životního minima dosáhne víc rodin na přídavky na děti či na porodné. Zvýší se i příspěvky pro pěstouny z řad příbuzných. Roli životní minimum hraje pro přiznání zvýšení příspěvku na péči či pro stanovení výše dávek mimořádné okamžité pomoci. Od minima se ovšem odvozují i alimenty.
Nejde o to za zvýšení oněch „minim“ vládu nějak fatálně kritizovat. Jde však alespoň přemítat o tom, proč i po osmnácti letech členství v EU je značná část rodin závislá (nebo jen zdánlivě závislá) na všemožných sociálních dávkách, přičemž mnozí je fakticky ani nepotřebují, neboť jim stejně jen mírně vylepšují životní úroveň, která je ve srovnání s jinými zeměmi světa stále relativně slušná.
Výjimečnost situace navíc podtrhuje fakt, že v letošním roce má kvůli drasticky sublimující inflaci dojít (je to velmi pravděpodobné) hned ke trojí valorizaci, čili vynucenému zvyšování důchodů podle speciálního vzorce, v němž hlavní roli hraje právě inflace, respektive zvyšování spotřebitelských cen a životních nákladů. K prvnímu zvýšení důchodů už došlo od ledna, ke druhému dojde v létě; nově hovoří ministr sociálních věcí Marián Jurečka o třetím navyšování na konci letošního roku. Budiž k tomu rázně připojeny dva zásadní argumenty: starobní penze nejsou sociální dávka. Lidé si své důchody během let své ekonomické aktivity a pojistných odvodů do průběžného systému „předplatili“ v nějaké reálné úrovni. Mají tedy plné právo dostávat nyní penze opět v reálné, nikoliv nominální úrovni. Tedy, valorizovat penze dle inflace je v průběžném penzijním systému nezbytné. Tato skutečnost je mimo diskusi.
